„Pořídíme si baráček, toho nejkrásnějšího psa, děti a bude nám fajn,“ řekne mi přítel a čeká na moji reakci. Neodpovídám hned, mozek mi totiž začne okamžitě vysílat výstražné signály a ptá se: „A kdo ten baráček bude uklízet? Kdo bude venčit psa, až budeme oba v práci? Kde vezmeme peníze, abychom mohli vůbec našemu dítěti koupit to, co potřebuje?“

Nejsem schopná si sama odpovědět, a tak ty obávané otázky vyslovím nahlas. Najednou mi však připadá, že žiji vedle malého dítěte. Přítel totiž tohle vůbec neřeší. Žije a raduje se jen z pocitu, že to krásné jednou přijde.

Já to chci a chci a chci

„Koupím hračky a budu je dítěti půjčovat,“ dělá si legraci. Já si v takových situacích najednou vedle něho připadám příliš dospělá a je mi z toho smutno. Nemám totiž odpověď na jeho nereálné otázky a pomyslím si, že kdybych život tolik neřešila, bylo by mi možná krásně. Jenže to bychom si možná oba žili na nějakém imaginárním vysněném obláčku, ze kterého bychom brzy tvrdě spadli na zadek.

Jediná moje možná útěcha? Nejsem v tom sama. Stačilo se zeptat jen pár svých kamarádek a každá je doma tak trochu více dospělá než její manžel či přítel. „Ve chvíli, kdy si v obchodě vyhlédne nějakou věc, doslova se do ní zamiluje a musí ji mít. Nehledí na okolnosti a jde si za svým,“ řekla Jitka. To stejné mi před nedávnem potvrdila i Katka: „Když se jedná o věc, kterou potřebuje ke svému koníčku, koupí si ji. Já většinou přemýšlím o tom, zda něco nepotřebují děti, on spíše o tom, zda něco nepotřebuje on.“

Tak jedna věc, kterou by si můj přítel přál, tu také je. Myš k počítači, na kterou se chodí podívat vždy, když vejdeme do obchodu s elektronikou. Rozplývá se nad ní a skoro se začne dobývat do zamčené vitríny. Už několikrát jsem si pomyslela, že mu ji snad koupím k narozeninám. Ale dát přes dva tisíce za myš?!

Koukni, kolik jsem jich zabil

Trochu jako blázen se začne chovat i v případě, kdy navštívíme jeho rodinu. Jako by najednou omládl minimálně o patnáct let. Z mého přítele, který je mi v normálním případě oporou, se tak rázem stává doslova rozmazlený mamánek. Nechává se obskakovat a někdy se mi zdá, že každou chvíli musí začít i šišlat. Většinou to jen mlčky sleduji, ale nejraději bych mu vzhledem k jeho imaginárnímu věku naplácala na holou.

A co teprve, když ho něco bolí. Nejlépe je konejšit, litovat a počítat do deseti. Však už o tom Dana psala své. Podívejte se ZDE.

Naopak nepřiměřeně dospělým se stává, když se sejde s kamarády a začnou společně rozebírat obor, kterému nejvíce rozumí a který milují. V jeho případě jsou to počítače. Najednou se mi začíná zdát, že žiji s cizincem, protože lavinu slov, které ze sebe začne chrlit, prostě nezvládám.

Nezvládám ani, když večer začne hrát některou ze svých oblíbených počítačových her. Najednou nevidí a neslyší. Jen občas sundá sluchátka z uší a zavolá mě, abych se podívala, kolik nepřátel již postřílel. Jen jej pochválím, vrátím se k žehlení a v duchu se připravuji na to, co se může ještě stát, až to na něj zase přijde...

Abych na to byla aspoň částečně připravená, ptám se i vás v rámci dnešního tématu:

Když chlap blázní
V jakých případech se váš muž nebo přítel chová jako dítě?
 Nebo blázen?

Proč si připadáte, jako kdyby byl jedním z vašich dětí?
Jaký jeho koníček vás dovádí k šílenství?
Hraje počítačové hry?
Leze po horách?
Sbírá víčka od piva?

Kdo u vás v rodině sní a kdo přemýšlí reálně?
Kdy jej máte chuť přizabít a musíte počítat do deseti?

Nastal zlom, kdy jste svého manžela či přítele nepoznávala?
Najednou o sebe začal pečovat?
Kupoval si mladistvé oblečení?
Začal chodit pozdě domů a chtěl změnit celý svůj život?
Jak se to vyřešilo?

Proč zůstává muž celý život dítětem a občas se chová jako blázen?
Napište: redakce@zena-in.cz

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY