Jednou do roka jezdíme za našimi příbuznými z matčiny strany. Přestože je to od nás k nim stejně daleko jako opačným směrem, nikdy za námi nepřijeli. "K vám je to daleko," zaštiťují se chabým argumentem, jako bychom byli natvrdlí a úplní debílci.
Ta cesta mne sice nezabije, ale teta Míša ano. Zabije mne i celou rodinu horou jídla, kterou se do nás snaží dostat. Nikdo jí o to vyváření nestojí, říkali jsme jí to už stokrát. Začne to párečky na uvítanou, pak máslovými dorty, přestože teta ví, nebo by měla již po těch letech vědět, že je bytostně nesnášíme, pak koláčky a drobnými zákusky.
Nejhorší je, že teta sama nic z toho nejí, strejda sem tam uzobne, ale my se v jejích očích zřejmě proměňujeme v husy, které je třeba vykrmit, už chybí jen ty šišky.
Časem jsme se vycvičili a po párcích zvolnili, aby nám zbylo místo na sladkosti. 
Namítáte, co si stěžuješ, tak to nejez(te). Ale to jste ještě nezažili: "Vem si, vždyť jsi ještě neochutnala," a s pohledem týraného zvířete mi nutí máslovou roládu s kokosem. Chvíli statečně odolávám, že po výtečných párcích mám ještě plný žaludek, ale věčně to nejde. "Na," a lupne mi zákusek na talířek, "aby na tebe taky zbylo."
V tu chvíli většinou začínám vidět rudě, ale zachovávám dekorum, protože vím, že to samé představení přijde za chvíli s koláčky, štamprlí, atd.
Už jsem se naučila zvládat vztek i fakt, že teta Míša není schopna respektovat přání druhých. Pokaždé mne to dostane, ale co mám dělat? To si mám příště vymyslet žlučníkový záchvat?
Nový komentář
Komentáře
no ja to brala mazane ja rikala ze si to vezmu domu
Moje babička říkávala "doma jez, co máš, a na návštěvě, co ti dají"
Nyotaimori: souhlasím. Nikdo mi nebude diktovat, co mám nacpat do vlastního panděra. Je to moje tělo.
Až Ti bude, Valentýno, z toho všeho někdy zle, dostane se Ti pouze jediné drzé odpovědi - nemělas to jíst. Pak můžeš na WC v křečích přemýšlet o smyslu těchle návštěv.
zeva: jestli mas jenom tyhle starosti...tak to ses v pohode....protoze tohle fakt nestoji za rec natoz za clanek
Nyotaimori:
pravda 
zeva: tak to by nastoupila učitelka proti učitelce
Tchyně netchyně, já jsem zvyklá, že MOJE stravování je podle MĚ
To by padla kosa na kámen
Jednou dvakrát bych ji nechala uraženou, však by si děvenka zvykla. Já tohle fakt nemůžu pochopit
Nyotaimori: Suzanne: Hezky se to říká, hůř provádí. Tchýně se dokáže fakt urazit, nemluví a pak to odnáší celá rodina. Když tam pak máme ještě přespat, tak to je fakt chuťovka. Když s ní nepohne ani vlastní syn( můj muž), ode mně si nedá říct vůbec. Je zvyklá, že si doma všecho a u všech prosadila. Holt učitelka. Kdyby aspoň uměla vařit. Závidím těm, které umí a můžou říct ne, tak tohle já jíst nebudu.
zeva: ale není nic prostšího, než to prostě nejíst! Souhlasím s Nyotaimori, do mě taky nikdo nic nenacpal proti mé vůli.
Máš se cítit blbě ty nebo ona? Kdo je ti bližší? 
Jídlo na návštěvách a oslavách je problém. U tchýně pro mne bylo nejlepší nejíst nic - přivezla jsem si svoje nízkotučné jogurty a max. si vzala nějakou zeleninu - jak si člověk dá kousek dortu, už to v tom jede.
Mylela jsem, že mám tenhle problém jen já. Jak já nerada jezdím ke tchýni. Sice je hodná, ale také nás cpe jak posvícenské husy. Na námitku, že držím dietu namítla, to si drž doma, tady si dáš s námi. Prsk a a měla jsem plný talíř knedlíků s masem až omáčka přetékala. Prosila jsem i muže, aby to mamce vysvětlil, že je nám po jídle vždycky špatně a žaludek máme tři dny rozházený, ale marně. Děti dělávaly, že smrkají a tlusté maso dávaly do kapesníku, protože babička nesnesla zbytky na talíři a kárala je za to. Teď už jsou velké, ale k babičce jezdit nechtějí, vždycky se na něco vymluví.U ní si prostě dupnout nejde, je pak uražená až pláče že nejíme, že nám nechutná. Jenže, kdyby aspoň vařila dobře, ale jídlo je často z polotovarů, hodně zahuštěné moukou a krupicí, polévky z pytlíků, zákusky jsou z cukrárny. A navíc pořád nutí a nutí. Používám malinkou lest, ať nám to zabalí s sebou, hlavně ty dorty a okoralé chlebíčky se slaninou, ty pak letí. Jednou tam byla na návštěvě její sestra, zrovna jsme měli jíst, chvíli na nás koukala a pak říká tchýni, Maruško a proč je tak nutíš, vždyť jsou dospělí tak si vezmou co chtějí, pokazíš jim žaludek. Zlatá teta. Jenže tchýně mávla rukou, že prý to zvládneme. Takže, když tam nemusíme, nejezdíme.
Eva_Fl: máš recht, Cecilko
Já to víceméně dělám taky tak. A navíc jsem si za ten půlrok dělenky zvykla tvrdě stát za svým. Takže mě nezviklá ani svatba, ani narozeniny, ani tetička
7kraska: U nás to fungovalo podobně.V sobotu mamka vařívala 2 jídla,moučné pro taťku a masité pro mě,hubenou studentku.Děsil ji "kunerol a umělý med" za a po válce a kdyby měla spadnout střecha,tak spíž musela být nacpaná k prasknutí,na jídlo byly peníze vždycky.I dneska má mražák narvaný masem,které nestíhají sníst,ale je tak naučená.Tchýně je líná,hodně vařila polotovary z plechovek a pytlíkové polévky,takže manžela mi maminka pokazila,vypěstovala v něm lásku k jídlu.Vaření u nás vypadá tak,že vařím sice 1 jídlo,ale odlehčené pro sebe a dceru a hutné pro chlapy.Zítra peču sice kachnu,ale k ní kuřecí prsa,část zelí zahuštěnou,část bez mouky.Jen knedlíky jsou stejné.
Jo tak tohle jsem zazivala cele roky s prijezdy k rodicum, matka je fanaticka kucharka (ovsem ne fantasticka - umi varit jen "podle Rettigove", tucne a s cukrem, nema poneti o zdrave vyzive). Kdyz jsem byla na VS a bydlela na koleji daleko od domova, tak se tomu rikalo "system velbloud", o vikendu se clovek precpal k prasknuti, v pondeli mu bylo ve skole a na koleji z prejedeni spatne, v utery a ve stredu dojidal vysluzku z domova, ve ctvrtek a v patek hladovel, aby se pak v patek vecer doma opet precpal k prasknuti. A kdyz jsem jidlo odmitala, tak jsem slychala "udelej mamince radost a snez to, ona pro tebe shanela maso/ovoce/cokoliv" (bylo to jeste pred rokem 1989). Po pozdni anglicke snidani "na vidlicku" (slanina, parky atd.) hned nasledoval obed (predkrm, polevka, hlavni jidlo, zakusek nebo pohar), za chvili svacina, hned po ni vecere (predkrm a hlavni jidlo) a vecer uz pouze rizek "jen tak do ruky". Matka v podstate jine konicky nez vareni nemela, cely zivot si ji pamatuji pouze u sporaku v zastere, vlastne obcas jeste lustila krizovky (kdyz se zrovna vsechno peklo a ona nemusela michat). Nemusim dodavat, ze oba moji rodice trpi tezkou obezitou a ja mam uplne silene stravovaci navyky, proste se nedokazu kontrolovat (obezni nejsem, vzdycky se nakonec nejak uhlidam, ale je to boj). Pred lety jsem na protest zacala s makrobiotikou, to se rodice mohli zblaznit, kdyz jsem si privezla domu krabicku s uvarenou psenici a odmitala se s nimi stravovat. Ovsem rekla bych, ze to je obecnejsi problem, ja tomu rikam "socialni inzenyrstvi" (ten pojem jsem nekde cetla), proste oni si mysli, ze vedi nejlip, co by ostatni meli jist, jak by se meli oblekat atd. a budou jim to vnucovat jako jedinou spravnou pravdu a kdyz to ti ostatni nebudou akceptovat, tak se silene urazi. Jeste dodavam, ze rodice za cely zivot nemaji zadne uspory, ackoliv vydelavali i pred rokem 1989 na tu dobu pomerne slusne penize - vsechny ty penize proste prožrali.
Ja k nikomu nejezdim a uz vubec ne na jidlo. Navstevy nesnasim a mam pokoj.
My to máme když jedeme k manželové mamince.konči to poháramy z různemy krémy.Občas jak příjedu domu je mi tak špatne že si myslim že umřu
a někdy třeba i tři dny.
Někdy jdu se vypráznít
jéééé já bych jedla.... sladkosti můžu, hlavně když je nemusím dělat......ale o to teď nejde.
Vymluvte se na nemoc a zákaz lékaře.
To co dostanete na talíř-jen jednou kousněte a nechte to ležet....musíte to vydržet a nedojíst.Přeji silné nervy.
nebo jezte současně s hostiteli, ty si dáš já taky....ty nejíš já taky.....ty to nemůžeš jíst, já to taky nemůžu jíst...
Hlavně napiště jak ste dopadla.
Popř. nejezte nic a vše si nechte zabalit domů a věnujte nějakým hodným sousedům kteří to ocení.....já bych si pro tento případ koupila i přenosnou ledničku do auta.
Myslím na vás a vydržte.
já taky nesnáším, když mě nutí do jídla...pkud nechci tak nechci.
Macek
haha...tak to jsi me rozesmala...protoze tohle mame 1x za mesic, kdyz jedeme k nasim a podruhe, kdyz jedeme k babi na chalup...nejde tomu rict jinak nez obzerstvi...
...ale na druhou stranu nam aspon zbydou penize na hypo...
Dagminka: u mých rodičů to probíhalao podobně.Pak můj muž se začal naoko zlobit,že drancuju,že jsem jak Švédové pod hradem atd.Mamka vytuhla,od té doby říká,ať si vezmu co chci,nabídne ale nenutí.Většinou si vezmu pár vajíček,sklenici kompotu,med.Peníze a sladkosti podstrkuje dětem a myslí si,že o tom nevíme.
Mám dojem, že je to všude stejné. Hory jídla jsou specialitou snad všech babiček speciálně těch, co zažily válku a hlad... Takže pobízení typu "Jez, vypadáš špatně" opravdu povzbudí.
Jedna moje babička vaří a peče výborně, hotová cukrářka, takže u té jsme se naučili, ať nám to zabalí domů, což je výborný, ale připadám si jako vyžírka, protože je schopná přibalit snad půl lednice...
"A máš brambory? A Cibuli? Jo a co okurky,chleba, marmeládu, vajíčka....mouku?" končí to cukrem a tak. Když si nechám zabalit tak akorát koláče, tak mi ještě nenápadně nacpe něco do tašky i peníze, jako bych nevydělávala a neříkala to snad tisíckrát. A tak doma vybalím třeba ještě balíčky bombónů lipo a čokoládku, dvě lízátka...
Přítelova babička je taky dobrá, upeče půl krůty pro 8 lidí, sama si skoro nedá, 10 min. po obědě mi už říká, že bysme měli namazat chleby, aby nám snad nevyhládlo, a to má ještě buchty..
S oběma loučení probíhá pomalu hystericy, co nám ještě chce všechno nacpat. To je nejlepší o mojí druhé babičky. Ta moc nenavaří, tak akorát i buchty ti hned necpe do krku, ale to loučení..
Ale ony fakt jiný nebudou
Mně teda dobrý papání nevadí
, nadlábnu se ráda
, ale když nemám chuť nebo prostě nechci/nemůžu
, tak umím říct "ne". A když nestačí jednou, tak třeba patnáctkrát, přece do sebe nebudu pod tlakem cpát potravu, abych někomu udělala radost
