Jednou do roka jezdíme za našimi příbuznými z matčiny strany. Přestože je to od nás k nim stejně daleko jako opačným směrem, nikdy za námi nepřijeli. "K vám je to daleko," zaštiťují se chabým argumentem, jako bychom byli natvrdlí a úplní debílci.

Je to zajímavé - my můžeme zaplatit benzín i věnovat čas a energii, oni ne. Asi automatika, či co. Když do mámy rejpu, proč si to pořád od nich nechá líbit a že už tam nepojedeme, řekne sice, že mám pravdu, ale jsou to naši jediní příbuzní (z tátovy strany se s nikým nestýkáme), kteří to nemají nejlehčí, a že nás jedna cesta ročně nezabije.

Ta cesta mne sice nezabije, ale teta Míša ano. Zabije mne i celou rodinu horou jídla, kterou se do nás snaží dostat. Nikdo jí o to vyváření nestojí,  říkali jsme jí to už stokrát. Začne to párečky na uvítanou, pak máslovými dorty, přestože teta ví, nebo by měla již po těch letech vědět, že je bytostně nesnášíme, pak koláčky a drobnými zákusky.

Nejhorší je, že teta sama nic z toho nejí, strejda sem tam uzobne, ale my se v jejích očích zřejmě proměňujeme v husy, které je třeba vykrmit, už chybí jen ty šišky.

Časem jsme se vycvičili a po párcích zvolnili, aby nám zbylo místo na sladkosti. 

Namítáte, co si stěžuješ, tak to nejez(te). Ale to jste ještě nezažili: "Vem si, vždyť jsi ještě neochutnala," a s pohledem týraného zvířete mi nutí máslovou roládu s kokosem. Chvíli statečně odolávám, že po výtečných párcích mám ještě plný žaludek, ale věčně to nejde. "Na," a lupne mi zákusek na talířek, "aby na tebe taky zbylo."
V tu chvíli většinou začínám vidět rudě, ale zachovávám dekorum, protože vím, že to samé představení přijde za chvíli s koláčky, štamprlí, atd.

Už jsem se naučila zvládat vztek i fakt, že teta Míša není schopna respektovat přání druhých. Pokaždé mne to dostane, ale co mám dělat? To si mám příště vymyslet žlučníkový záchvat?