Sedím za stolem a přede mnou leží malá sametová krabička. Pomalu ji otevírám a natahuji ruku k tenkému zlatému náramku uvnitř. A pak ruku nechávám klesnout zase do klína a skláním hlavu, protože mě zaplavují vzpomínky.
Ten náramek jsem před několika lety dostala od svých žáků.
Dodnes vidím Honzu, který mi kromě kytky podával už jen malinkou krabičku a čekal, co se bude dít. Nestalo se nic. Poděkovala jsem a odešla ze třídy. Odešla jsem do svého kabinetu a začala brečet. Brečet proto, že moje děti se loučily a já si nejednou uvědomila, že je už neuvidím.
Děti … jaké to mohou být děti, v devatenácti letech? Všichni vyučení, všichni ve svém oboru s výučním listem a čerstvými vědomostmi … a po dvou letech mají za sebou kromě závěrečných zkoušek na učilišti i zkoušku dospělosti - maturitu. A já pomalu v duchu probírám ty dva roky a vzpomínám…

Na Milušku, která zoufale čekala, až jí bude osmnáct let a ona si své nenáviděné jméno bude moci změnit na vytoužené Michaela. Na Janu, která se měla o prázdninách mezi oběma ročníky vdát. Tehdy jsem marně čekala na svatební oznámení … nepřišlo. Její kluk i s rodiči týden před svatbou uhořeli v autě. Na Milana, který nakonec musel opakovat ročník. Jeho máma mě dlouho přesvědčovala, že je šikovný, jenom hrozně líný, a proto ve škole spí. Teprve, když jsem i přes její odpor sehnala Milanova tátu, dozvěděla jsem se pravdu - Milan byl soudně přidělený matce, která si našla milence a o své tři děti se přestala starat. Milan sám by to přežil v pohodě, ale pro jeho nejmladšího bratra to znamenalo vzdát se svého snu - opustit soukromé gymnázium. To ovšem nejstarší chlapec nemohl připustit, a tak - aniž by někomu něco řekl - nastoupil na noční směny v pekárnách. Vydělal sice bratrovi na školu, ale zaplatil to svým zdravím… Na Renatu … tu přivedl do školy její kluk, kterého jsem kdysi učila. Tehdy mi řekl, že je rád, že budu její třídní a prosil mě, abych na ni byla hodná. Po čase jsem zjistila, že Renata se doma bojí … a teprve, až když po mě chtěli posudek pro sociálku, tak jsem se dozvěděla, že jí otčím zlomil obě ruce. Na Petru, kterou vyhodili z domu, protože namísto práce v rodinném obchůdku trvala na studiích… Na to, jak jsem několik hodin přesvědčovala rozčilenou lékařku, že kvůli jedné padělané omluvence opravdu nemusí podávat žalobu a že to Alča s Petrem už nikdy neudělají.

Ale byly i lepší chvíle - když jsem na začátku druhého ročníku šla se studenty - tehdy už plnoletými - po oficiálním uvítání „na pívko“, přidal se k nám další mládenec. To nebylo nic zvláštního, protože na začátku roku se vždycky ve třídě objevilo pár nových tváří. Jenže tenhle mladík se zorientoval až po třech pivech a se slovy: “Proboha, tohle není první ročník, já si spletl poschodí!“ vystartoval ke dveřím… Vzpomínám si i na to, jak studenti hlásili na celou chodbu: „Veronika sežrala Janu a pak se zabila.“ A na to, jak jsem musela složitě vysvětlovat školní psycholožce, že si rybičky v akváriu pojmenovali podle sebe a omylem tam přidali jednoho dravce… Na Petra, který zbožňoval zvířata, chodil pomáhat na veterinu a když mě potkal, tak se vždycky pěkně slušně a nahlas zeptal: “Nechcete ostříhat pařátky, paní profesorko?“
Nějak ho nikdy nenapadlo, že není úplně všem kolem nás jasné, že se mi stará o papouška… A na školní výlet, kam jsem vzala svého - tehdy čtyřletého - syna. Kluci ho tam učili zašlapávat mravence s vysvětlením: “Když budeš tak hodnej a poctivej jako tvoje máma, tak to dotáhneš nanejvejš na učitele…“ a o měsíc později mi ti samí dva kluci přišli porýt zahrádku - prý že mají volné odpoledne a než by se nudili, raději budou dělat něco pořádného.

A taky jsem měla doučování - to když Milan odešel od rodičů do domku bez vody a bez topení, který zdědil po své babičce. Musel se naučit všechno to, co nikdy nedělal - vařit, prát, žehlit, topit, umývat podlahy … a když rodiče selhali, já jsem byla nejblíž. Nakonec jsem mu koupila knížku 999+1 rad pro domácnost. Nevím ani, jestli ji ještě má, ale vím přesně, jak je mi dobře, když mi jednou za rok - na moje jmeniny - ohlásí telefonem, že je naživu. K rodičům se nikdy nevrátil, i když jeho otec po tom moc toužil. Dodnes ho vidím před sebou - starého, bělovlasého pána, který prosil, abychom jeho syna přesvědčili k návratu domů a dodnes nevím, jestli jsem se rozhodla správně, když jsem tehdy nechala věcem volný průběh.

Pomalu se pohledem vracím k náramku. Ne, nevezmu si ho. Vím přesně, jak by byl Honza zklamaný, kdyby mě viděl, jak náramek rovnám uvnitř krabičky a pomalu ji zavírám. Vím, že si ho nikdy nedokážu vzít na sebe. Je v něm tak velký kus mého srdce, že bych celý večer myslela jen na osudy těch, kteří se na něj složili… Pomalu zvedám krabičku ze stolu a předstírám, že nevidím mokré stopy kolem ní.