Když si zadám do vyhledavače vaše jméno, objeví se kromě řady vydaných knih také pseudonym Adam (T.) Blahosz, pod kterým příležitostně publikujete. Stejně je tomu i u vaší poslední knihy, zbrusu čerstvé novinky s půvabným názvem Jsem to já – a jsi to ty. Proč to? Není to pro čtenáře zbytečně matoucí?
Pseudonym je starý jako spisovatelské řemeslo. Někdy se důvody týkají autorova ega, jindy mu umožňují zůstat v pozadí a lépe popisovat bláznovství doby. Vždy se něčemu tleská a druhé se potlačuje, spisovatel by se měl dle mého názoru věnovat tomu druhému; je to ale obtížné. Díky všudypřítomnému dohledu technologií jsme se dnes stali natolik součástí systému, že se napětí stává nesnesitelné. Znovu se tlačí jediná pravda, my starší nad tím mávneme rukou, ale naše děti už má „nová“ doba v hrsti. Často s vážnou tváří papouškují zelené a genderové nesmysly, které do nich vkládají algoritmy sociálních sítí a chytrých telefonů. Nadnárodní korporace určují etické mantinely člověka a výroba nového bezpohlavního konzumenta jede na plné obrátky. Jak pravila paní Bohdalová: „Pokud existuje třetí pohlaví, tak mi ho ukažte!“ Zažívám už podruhé v životě dobu, která „potírá společenské stereotypy“, místo aby se obracela k moudrosti a zkušenostem předků. Dělali chyby, z nichž bychom se měli poučit, ne je opakovat.

62875861719b8blobid0.jpg
Foto: Profimedia

A co ten pseudonym?
Souvisí s tím. Mojí babičce stačilo Desatero, věděla, že v životě generací se toho tolik nemění, že souboj mezi ďáblem a Pánem Bohem vede každý z nás každý den, a že se mění jen kulisy. Jak bych to nejlépe řekl…? Ručila svým žitým životem. Myslím, že pouze osobní příklad vychovává. Etické kodexy jsou k smíchu. Pod pseudonymem Adam (T.) Blahosz mi vychází třetí knížka a důvodem je asi překvapený výkřik dítěte při pohledu na vznešený novodobý pochod dobra s mocnářem, který jde v čele nahý. Chtěl jsem tu nahotu popsat, nechápal jsem, jak je možné, že ji ostatní nevidí; přitom jsem nechtěl ohrozit své blízké. Andersenova pohádka Císařovy nové šaty je dnes aktuální stejně jako v době svého vzniku, pro pravdu se každý zlobí a při pohledu přes Atlantik jdou na mě mrákoty. Na druhou stranu chci knížce pomoci, takže rád odpovídám na vaše otázky, i když to může působit schizofrenně. Rád bych, aby čtenáře zaujalo vyprávění samotné; o ně tu jde, ne o autora. Bude-li chtít, informace o autorovi si lehce dohledá. Ručím za své texty.

Zůstaňme chvilku u vaší novinky. Její podtitul je podobně něžný jako samotný název: Průvodce dospívající slečny pozemskou krajinou. Znamená to tedy, že je určena především mladým dívkám, ze kterých se pozvolna stávají ženy?
Myslím, že je určena přemýšlivým lidem. Původně jsem zamýšlel napsat jakýsi hodnotový bedekr pro dceru, chtěl jsem jí předat to, co si myslím o světě. Paní nakladatelka i další lidé mě ale přesvědčili, že podobné úvahy vedou i další rodiče, že řeší podobná dilemata, a že by je mohla knížka oslovit. Je velmi intimní, ale možná to je na ní nejsilnější. Došlo mi, že právě útok na lidskou intimitu je erbovním heslem dneška, všechno to veřejné obnažování se, zástupné hry života, lajky od „přátel“ – což jsou v drtivé většině jen známí – neschopnost otevřít se a milovat, vyžívání se v různých úchylkách a „polyamoriích“, snaha nahrazovat autenticitu života umělými vnějšími vzorci.

Ale rodina (matka a otec) je nenahraditelná a znamená v životě člověka všechno, i když se často nepovede, rozpadne, i když si každý z té své odnese celoživotní šrámy, nic lepšího nemáme, jsme jenom lidé. Etymologie slova je zřejmá, v rodině se rodí děti – nenakupují se v agenturách či v surogátních lidských množírnách. Snaze dnešních svazáků přepisovat původní významy slov, nahrazovat rodiče „prvotními pěstouny“ či je v rámci pokroku označovat číslovkami bychom se měli postavit. Máma je máma a táta je táta, je to jednoduché. Překvapilo mě, že intimní a křehký text může nést takové poselství.

Původně jste tedy chtěl přiblížit dceři svůj podhled na svět, osobní zkušenost, která je k nezaplacení. A nejspíš i probudit další otázky k tématům, kterými se zabýváte. Jaká to jsou především?
Myslím, že každý autor má jen několik témat, kterými skutečně žije a o nichž dokola píše; a dost možná že píše jen téma jediné. Pro mě je to asi útok na podstatu a význam slov, která mám v úctě, před nimiž se v pokoře skláním, která dle mého názoru nesou jakýsi referenční rámec lidské mravnosti. Pohřbili jsme svého Boha, jenže do prázdnoty se vyrojili bojovníci. Excelové tabulky dobra nepomohou, pokud sami nebudeme dobří lidé. Babička říkávala: „Kdo to nejvíc křičí, od toho to fičí.“ 


 627ba7d53e696obrazek.jpgFoto: Spisovatel Oto Linhart křtí nové knihy obklopen „klanem“ přátel v pražské hospodě U Klokočníka. Se souhlasem O. Linharta

Knížky vydáváte už řadu let. Jak vnímáte současného čtenáře a v čem je jiný od toho – řekněme – před dvaceti, pětadvaceti lety?
Doba je jiná a i čtenáři jsou jiní, rychlí, netrpěliví, snad i trochu otupělí násilím, v němž se oportunisticky vyžívají média, zábavní průmysl i část autorů, protože násilí je čtenářsky chytlavé a plodí úspěch – funguje to, ale zdá se, že současně otupuje, takže se ho musí předkládat stále víc; dnes čteme a pozorujeme věci dříve nemyslitelné. Myslím, že černá díra v člověku se tím dál rozšiřuje a že i dnes čtenáři v knihách hledají něco jiného – odpovědi na základní otázky života, kterých vlastně moc není. Problémem doby je nesmírná nadprodukce a absence záchytné sítě pro nesmysly a bláboly, kterou dříve tvořily ctihodné nakladatelské domy. Kde najít důvěryhodnou autoritu, pevný bod, když každý dnes může být artist?

Osobně preferuji knížku držet v ruce – je pro mě živou bytostí, kamarádem, ale nová doba přináší nové příležitosti. V době hodnotových paradoxů má člověk často 627ba849bf443obrazek.pngnejvíc času tam, kde by měl uhánět nejrychleji, tedy v autě, takže vznikla moderní audiokniha. Společně s knížkou Jsem to já – a jsi to ty proto nakladatelství vydalo i audio verzi mého předchozího románu Obejmi mě dočista, dočista a ohlasy zatím překonávají má očekávání (příběh všichni samozřejmě vyslechli v autě). Zajímavé na tom je, že se tato dystopie vydaná před čtyřmi lety odehrává v roce 2084, ale pro audio verzi jsem musel čas děje vrátit o padesát let zpátky, do roku 2034 – tak jsou dnešní útoky na duši moderního člověka překotné a občas i překonávají autorskou fantazii.

To je zajímavé. Popravdě i trochu strašidelné. Zkuste to našim čtenářům ještě trochu víc přiblížit. V čem je titul Obejmi mě dočista, dočista z vašeho pohledu tak aktuální?
Myslím, že základem je jakási propast v člověku, kterou přes všechnu hektickou snahu neumíme zaplnit. Filozof Jean Paul Sartre (kterého nemám rád) prohlásil, že tam, kde v měl kdysi člověk v duši Boha, má dnes díru v jeho tvaru. To je přesné. Běžíme svými každodenními životy a bojíme se zastavit, abychom tu prázdnotu neviděli. Jak říká moje kamarádka, je to „divnosvět“, veselý a výkonný, kde si vše můžete koupit a kde „nic“ nic skutečného neznamená. Jenže, jak říkala babička, odříkaného chleba je největší krajíc, tedy každému se dostane nejvíc právě toho, před čím nejvíc utíká. Proto přináší naše doba blahobytu, vznešených cílů a tisíců „práv“ tolik perverzity, násilí a ubohosti a míra současné autocenzury se nedá srovnat s ničím, co jsem v životě zažil.

Možná tedy, že obě knížky jsou si blíž, než jsem původně myslel. Jen v Průvodci dospívající slečny pozemskou krajinou je východiskem z nebytí láska, u Obejmi mě dočista, dočista doprovází milostný příběh v odosobněném divnosvětě humor.

Pokud byste chytil zlatou rybku a měl k dispozici tři přání, co byste si přál?
Aby byli zdraví a šťastní ti, které mám nablízku a kteří pro mě tolik znamenají; aby poznali okamžik, kdy se stávají sami sebou, a už ho nepustili, a aby klan skvělých kamarádů, který mě obklopuje, dostal ještě šanci na hodně prožitých let života.

Jaká je vaše životní filosofie? A jak moc se případně změnila od dob, kdy jste začínal psát?
Přátelé říkali, že jsem procházel životem jako „veselý tanečník“, pak jsem po zásluze párkrát dostal po čuni, jak se říká, a doufám, že to trochu srovnalo moje ego. Pokud jde o přístup k realitě, ten se myslím nezměnil: je to úžas z nepoznatelného, z tajemství života, také vědomí, že humor, jak prohlásil André Bréton, je znakem vysokého zasvěcení. K tomu bych ještě přidal poznání mého třiadevadesátiletého táty, že každej je jinak blbej a některé průpovídky babičky – nejraději mám tu kdo se bojí, sere v síni.
 
Čtěte také: 

Zdroj: autorský rozhovor se spisovatelem Otou Linhartem 
Foto: Se svolením nakladatelství Jonathan Livingston

Reklama