Fotografování, jak já to nenávidím. Představa, že se “usmívám” do objektivu, je mi protivná už od časů školky, kdy mě a mého mladšího bratra odvlekli do ateliéru, a tam vznikl obrázek, který dodnes zdobí kredence všech našich tetiček. Dvě blonďatá dítka vypadající jako marťani. Prostě dokonalá ukázka přetvoření člověka ve cvičené zvířátko.

Tento zážitek byl pro mě natolik silný, že jsem vždy před fotoaparátem utíkala.
Jenže přišel čas, kdy listuji dámskými časopisy na křídovém papíře, a v tajné chodbě fantazie spřádám myšlenku, jaké by to bylo stát se na okamžik tou neodolatelnou, dokonale oblečenou a nalíčenou modelkou.
Samozřejmě mi po chvíli dojde, že mám tlusté nohy, velký zadek a malá prsa, takže by z toho nic nebylo.

Ale co se nestalo! Pod vlivem neskutečných náhod, příhodné konstelace hvězd a hlavně faktu, že jednou budu stará a ošklivá, jsem se rozhodla, že nechám udělat pár fotek.
Spíš umění než obyčejné obrázky.
Což znamenalo, že se změním v křížence prostitutky a strašidla.

Ano, tam, kde mám oči, najednou byly dva zelené pruhy, avšak nanesené s neskutečnou pečlivostí. Líčila mě profesionálka a s něhou sobě vlastní mi vysvětlovala, že bez očních linek se neobejdu.
Pak to přišlo.

Spoře oděná, neskutečně zmalovaná, v elegantních botách na jehle - ujdu v nich sotva pár kroků, pak nezadržitelně padám k zemi- jsem čekala na pokyny fotografa.
Zkuste si na povel vypadat třeskutě sexy, nejde to. Navíc mě příšerně pálily oči. Přesto jsem se svíjela na pohovce tak, jak bylo vyžadováno.

Chvíli ze mě byla sladká Lolita, pak noblesní dáma, děvka, žena vamp.
Kroutila jsem se před objektivem jako had, “smyslně” si prohrabávala vlasy, měnila výrazy tváře, a opakovala si, že to přece dělám pro sebe.

Pche, nemohla jsem se zbavit dojmu, že je ze mě jen rajda.
Přežila jsem.
Sice jsem stopy po líčidlech smývala ještě několik dní, ale zvládla jsem to.

Teď už modelkám vůbec nezávidím jejich práci.
Být před objektivem krásná a neodolatelná je pořádná fuška. Hlídat každý detail oblečení, mít správně nakloněnou hlavu, když už se mi podařil správný úhel pro fotografa, zpravidla mě chytala křeč. Opravdu - nic příliš příjemného.

Přesto musím tomu skvělému člověku, který měl trpělivost ze mě tvořit Ženu, velmi poděkovat. Byl to skvělý zážitek, už jen proto, že se nenechávám fotit každý den. Ani s výrazným líčením to nepřeháním, spíše jsem líná, než tak hodně ošklivá. :-)

Nakonec jsem moc ráda. Vlastním skvělé fotky.
Můžu si prohlížet kouzelnou femme-fatale a hřát se pocitem, že jsem to já.
Zatím jsem sobec a všechny fotografie mám velmi dobře uschované.
Vlastně jen jeden člověk je viděl úplně všechny, ale o tom zas někdy příště.       

      
Reklama