Jela jsem na víkend za rodiči do malého města v jižních Čechách. Když se mě po příjezdu mamka zeptala, zda s ní v sobotu půjdu do města, nemohla jsem odmítnout.

Byla jsem zvědavá, co se po měsíci mé nepřítomnosti ve městě změnilo. Zda přibyly nové obchůdky a které naopak nenávratně zkrachovaly. Navíc jsem měla chuť udělat si radost a koupit si něco na sebe. A tím to všechno začalo.

 

Vláda někdejších trhovců

 

Jste-li z většího města zvyklá na výběr z mnoha obchodů s oblečením, pak se na okresním městě budete muset smířit s tím, že trh zde ovládli Vietnamci. Už dávno nestojí v zimě i v létě venku na trzích. Přesunuli se do kamenných obchodů a vládnou. Zní to možná přehnaně, ale je to tak. Mají totiž trumfy v rukou.

 

Nízké ceny, velký výběr, celkem dobrá kvalita. To jsou tři atributy, které lidi z menšího města s malým platem a ještě s menší rezervou na nákup oblečení motivují. Navíc oni často nemají ani na vyběr, kde jinde oblečení koupit. Obchody s českými majiteli a zbožím totiž z města skoro zmizely.

 

Napěchovaná igelitka

 

Vejdeme s mamkou do obchodu s oblečením, jak jinak než vietnamského. „Dobrý den,“ pozdravím nahlas tři prodavačky důchodkyně, které po mně rázem nevraživě loupnou očima. Něco potichu zamumlají a já se raději soustředím na dlouhé řady pověšeného oblečení. Vietnamka, nejspíš majitelka obchodu, kasíruje nákupy dlouhé fronty lidí, kteří po chvíli odcházejí s plnou igelitovou taškou. Všichni jsou spokojení. Zdá se.

Konečně jsem vybrala. Vezmu si tričko a u zkoušecích kabinek se scházím s mamkou. Obě  „úlovek“ ukážeme důchodkyni, která zkontroluje, zda opravdu nemáme více než tři věci. Lituji svého záměru si něco zkoušet, jakmile za sebou zahrnu závěs. Málo místa, jeden věšáček a svojí výškou se skoro dívám ven. Ale když už jsem tady...

 

Směšné důvody

 

Docela to ujde, pomyslím si, když se prohlížím v tričku v zrcadle. Ale možná v jiné barvě by bylo lepší. Poprosím mamku, která právě vychází z kabinky, aby mi jej přinesla. Není to problém až do chvíle, kdy prodavačce oznámí další kus oblečení, který mi nese. „Chcete-li ještě něco zkoušet, tak urychleně. Zavíráme.“

 

Nevěřícně odhrnu závěs a poté se podívám na hodinky. Zavírací doba obchodu je až za deset minut. „Urychleně?“ zeptám se prodavačky. „Ano, my zavíráme.“ Skončila moje chuť cokoli zkoušet. Obléknu se a tričko vracím na své místo. Jsem naštvaná.   

Mamka platí svůj nákup a zvědavě se zeptá vietnamské prodavačky, jak je možné, že již zavírají. Když jí odpoví: „pani musí na autobus,“ moje zlost se změní ve smích.

 

Mám najednou dojem, že je tu něco špatně. V obchodech se nečeká se zavírací dobou až do chvíle, kdy odejde poslední spokojený zákazník. Když prodavačky důchodkyně musejí na autobus, nakupující musí z obchodu ven!

Máte podobnou zkušenost?
Jak se chovají v obchodech k vám?

Nedovolují si vietnamští obchodníci na malých městech příliš? 
Je šance se bránit, když oblečení v jiných obchodech je často velmi drahé?

Reklama