V sobotu ráno jsem šel do Tesca v Praze na Andělu. Dříve to byl Carrefour, Francouzi jsou sice bordeláři, co se zemědělství týče, ale na dobré jídlo si potrpí, a tak se starali. Od doby, co je tam Tesco (a já na něj dřív nedal dopustit) jde všechno od desíti k pěti.

Je pravda, že v Carrefouru jsem psal 2x stížnost, že mají špinavé košíky, že je mi hanba dát do nich jídlo. Nic se nestalo, s příchodem Tesca byly košíky umyty. Ale když jsem přišel v sobotu, nebyly tam pro jistotu vůbec. I co, řekl jsem si, na těch mých pár věcí koš stejně nepotřebuju. Vrhnul jsem se do nakupování. Za chvíli jsem měl vše a stoupl jsem si do fronty u pokladny (ty jsou pochopitelně nehorázně dlouhé).

Nelenil jsem a jak jsem líný, dal jsem si zmraženou pizzu na takový pultík, za kterým stojí slečna (obtloustlá a blonďatá) – fronta vedla přímo tudy. Ihned se však jala věci odstraňovat a po upozornění, že jsou to věci moje, spustila bandurskou, že to není odkladiště. Tak jsem jí s úsměvem řekl, že tam mají mít košíky, a bude klid. Ona na to, že tohle ona nedělá, že je tu od jiných věcí, že musím na informace. Ty leží od jejího stanoviště asi 15 metrů.

Povídám jí – vezměte telefon a zavolejte jim. Na to jsem se dozvěděl, že má spoustu vlastní práce, že není služka. To už jsem se jí zeptal, jestli si uvědomuje, že se ke mně, jako k zákazníkovi, chová dost nekorektně (pořád ještě nevidíte její odulý obličej). Pochopitelně jsem mávnul nakonec rukou a opět do ní vzal zmrzlou pizzu. Jenže to nebyl konec...

Po chvíli k frontě přišel starý pán, který nebyl já, a tak byl nesmírně nervózní z toho, že nemá košík. Tam kdesi, kde jsem stál (byla to „rychlopokladna“), bylo košů pochopitelně habakuk. Tak jsem mu jeden podal, ale to už jej vzala jiná důchodkyně. Nakonec jsem jich podal asi osm a už se neudržel a opět jsem intervenoval za košíky u oné ženštiny za pultíkem, která tohle všechno svýma rybíma a vodnatýma očima sledovala, aniž by hnula brvou. „To vám nevadí, že tu ti staří lidé skoro lezou po kolenou, aby se dostali ke košíkům?“ dotazoval se nahlas Šumař.

Prý že za to může paní ředitelka a ona s tím nemá nic společného. To už jsem byl ale opravdu jízlivý. Jenže to už musela navíc čelit i pohledům ostatních nakupujících, kteří by se sice ani za nic neozvali – protože náš prodavač – náš pán – ale Šumařův projev jim byl veskrze sympatický. Jejich podpůrné signály byly velmi české (nesmělé a ustrašené), protože kdo ví, jak to s tím, co se ozval, dopadne.

Obtloustlá slečna nakonec vyrazila k informacím, kde se tvářila ublíženě a kysele. Kdybych byl co k čemu, nechal bych si zavolat managera a seřval ho i za ni. Ale i já chtěl jenom vypadnout a jít si užívat soboty. Tohle totiž nemám zapotřebí. A nikde ve světě jsem se s tím nesetkal. Potvrzují to i reakce známých cizinců, kteří jsou úrovní služeb zákazníkům v ČR naprosto konsternováni.

Čím to je, že prodavačky mají představu, že když od nich něco chcete, děláte z nich služky? Ať už si uvědomí, že je tu déle než 15 let kapitalismus! Nechápu, jak je možné, že ty protažené obličeje, na které jsme se za pulty museli dívat za „totáče“, jsou tam pořád, jen o generaci mladší. Kdybych se podobně, jako ona slečna v sobotu, zachoval v Americe, letěl bych na hodinu. A jsem si tím sakra jistý.

Pořád chceme do Evropy. Tak proč už s tím něco neuděláme? Úroveň služeb je u nás horší než ve většině bývalého východního bloku. Není to důvod k zamyšlení? Proč to nemůže fungovat tak jako jinde ve světě, kde jsou prodavači usměvaví a pozdraví vás, když vstoupíte do obchodu? Doby, kdy se prodavačům podlézalo, aby vytáhli z pod pultu dejme tomu játra, jsou přece naštěstí dávno pryč! Prodavačky by si měly uvědomit, že ony jsou tu pro zákazníky a ne naopak. Já se vždycky vracím tam, kde na mě byli milí. To Tesco si teď nějakou dobu rozmyslím.

A co vy? Máte podobné zážitky? Klidně nám o nich napište!

Reklama