Většina z vás si asi vzpomene na čarodějnici Saxanu, která zoufale hledala vhodnou babu, jíž by mohla uříznout ucho. Potřebovala ho totiž, aby mohla zůstat ve světě lidí. Protože však v čarodějnické škole nedávala pozor, netušila, že nemusí mrzačit žádnou stařenku, ale že by měla pohledat spíše na našich lukách a stráních a nebo ještě lépe - nakoupit v apatyce. Ale komu není shůry dáno… Saxana naštěstí narazila na paní učitelku, která popíjela odvar z babského ucha – jinak též šalvěje lékařské – aby si zklidnila pocuchané nervy. K trestnému činu ublížení na zdraví, spáchanému na osobě důchodového věku, tak nakonec nedošlo. Jak bychom ovšem v takové situaci dopadly my? Pustily bychom se do lovu babiček, zajíců a koček, nebo víme, jak se té které bylince říká lidově? Pokud ne, dovolím si vás alespoň o některých z nich v zájmu zachování zdraví seniorek i zvířeny informovat…

Babské ucho neboli šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.) bývá též zvána koníčky nebo smrtky. Je to 30-70 cm vysoký polokeř z čeledi hluchavkovitých. „Kdo sní ráno tři lístky šalvěje se solí, tomu ten den neuškodí jed a špatný vzduch,“ tvrdí se v herbáři Lonicerově. Výluh ze šalvěje prý také vyhání roztoče, černí vlasy, tiší kašel a pomáhá na špatná játra. Šalvěj zahání zlé duchy, a potřete-li si jí hruď, ochrání vás prý před uřknutím. V moderní medicíně se nejčastěji používá ke kloktání při zánětlivých onemocněních dutiny ústní a hrtanu, při zánětu dásní, bolestech v krku, angíně a zahlenění. Doporučována je také na zklidnění nervů při klimakteriu, uklidňuje poruchy zažívacího ústrojí, má protihlístové účinky a snižuje sekreci žláz včetně sekrece mléka. Nespleťme si ji ovšem se šalvějí luční, rostoucí hojně na loukách a suchých stráních.

Sladké dřevo neboli lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra L.) bývá zvána také pendrek, sladké koření nebo sladké žíly. Pochází z Blízkého východu a k léčbě se užívá její kořen. „Kořen sladký čili lékořicový má moc mírně obživovati, měkčiti, ovlažovati, vylučování slizi v dychadlách usnadňovati a chrkání oblehčovati,“ píše se v Prestově Rostlináři. Používá se především jako prostředek usnadňující odkašlání a rozpouštějící hleny, dráždí žaludeční sliznici, působí mírně projímavě a močopudně. Extrakty z kořene lékořice se používají při léčbě žaludečních a dvanácterníkových vředů. Kořen jako takový bývá oblíbenou součástí nejrůznějších čajových směsí, zejména určených proti kašli a používaných při žaludečních a zažívacích potížích. V magii je lékořice pro svou sladkou chuť častou přísadou lektvarů lásky.

Myší ouško neboli jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.) bývá zván také ranocel, celník homolek, beraní jazyk, jazejček nebo volský jazyk. Už od starověku je považován za významnou léčivku. Ve středověku sloužil jako prostředek zastavující krvácení, krev čistící, rány hojící a horečku tišící. "Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá, po čem člověk těžce raněn přece neumírá?" dotazovala se hrdinka Balady horské od Jana Nerudy. A dostalo se jí této odpovědi: "Rány hojí otevřené na tom lidském těle jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele." V současné době slouží jitrocel především jako prostředek proti kašli. Má široký rozsah účinnosti, protože chrání sliznice, mírní dráždění ke kašli, rozpouští hleny, brzdí rozmnožování bakterií a působí protizánětlivě. Je vhodný při vleklém zánětu průdušek, astmatu a dalších chorobách dýchacích cest, někdy i při poruchách trávení provázených zácpou. Zevně se rozmačkaných čerstvých jitrocelových listů užívá na obklady při ekzémech, špatně hojících se a zanícených ranách a na spáleniny. Čerstvá šťáva z jitrocele je vhodná k ošetření otoků po bodnutí hmyzem. Jitrocel byl běžnou součástí lektvarů a mastí léčivých a dokonce prý i tajemného nápoje nezranitelnosti.

Kočičí kořen neboli kozlík lékařský (Valeriana officinalis) bývá nazýván také baldrián, odolenový kořen nebo odolen. Čarodějnice prý nesnáší pronikavou vůni kozlíku a tak se mu raději vyhýbají. Svazeček kozlíku zavěšený nade dveřmi se pohne, překročí-li práh osoba nehodná. Kozlík v loži rodičky zahání zlé duchy a oddenek kozlíku roztlučený na prach se přidává do lektvaru lásky. V šátku zabalený kořen kozlíku na stole přináší karbaníkům dobrou kartu a ve vodě chrání krávy před uřknutím. Kozlík lékařský jako léčivá bylina je přitom souborem několika blízce příbuzných druhů. Má uklidňující účinek zejména při srdečních neurózách (úzkost, bušení srdce), při nervovém vyčerpání, migrénách, nespavosti způsobené přepracováním, žaludečních neurózách, tiší bolesti, uvolňuje křeče, snižuje tonus hladkého svalstva a rozšiřuje věnčité tepny. Dále tlumí sexuální aktivitu a má příznivý vliv na poruchy štítné žlázy. Malé dávky kozlíku mají povzbuzující účinek na centrální nervovou soustavu, zatímco větší dávky vyvolávají celkový útlum.

Matečník neboli meduňka lékařská (Melissa officinalis L.) bývá zvána také melisa, včelanka, včelník, lemonika, rojovník, doušník nebo planá máta. Pochází z východního Středozemí, ale odpradávna se pěstovala jako léčivá a medonosná rostlina. Užívá se buď samotná nebo v čajových směsích ve formě nálevu nebo lihového extraktu. Doporučuje se hlavně jako prostředek uklidňující, zejména při poruchách nervového původu, nespavosti a bušení srdce, dále při poruchách zažívání a při žaludečních nevolnostech. Zvyšuje a podporuje tvorbu žluče a zabraňuje nadýmání. Příznivý účinek má i při chorobách z nachlazení a chřipkových stavech. Bývala doporučována ke koupelím při revmatismu a ke kloktání. Z lihových výtažků se vyrábějí prostředky proti bolestem hlavy a nervovým stavům. Proslula jako přísada do likérů v tzv. karmelitském lihu či karmelitských kapkách. Užívala se do uspávacích lektvarů a mastí spolu s mátou.

Hořký stříbrník neboli pelyněk pravý (Artemisia absinthium L.) se nazývá také absint, peluň nechrasť a chlebníček. Řadí se mezi nejstarší léčivé rostliny, které znali už staří Řekové, Římané a Egypťané. Je znakem naděje, zatímco jeho plody naopak symbolizují bolest a hořké utrpení, odloučení a odchod na věčnost. "Rozpomeň se na trápení má a pláč můj, pelyněk a žluč..." píše se v Pláči Jeremiášově. Kouř z pelyňku prý zahání komáry a pelyňková větvička zase moly. Pelyňek podporuje vylučování žaludečních trávicích šťáv a žluči. Silice z něj kromě toho působí dezinfekčně, proti křečím a proti průjmům. Už ve starověku měl pelyněk široké uplatnění při zažívacích potížích, při žloutence a proti malárii. Dnes se užívá buď samostatně, nebo je součástí čajových směsí s jinými léčivkami, obsahujícími hořčiny (např. se zeměžlučí) převážně při trávících poruchách (při nechutenství, snížené tvorbě žaludečních šťáv, střevních a žaludečních kolikách, při nadýmání). Dříve se pelyněk využíval i v likérnictví k výrobě žaludečních likérů, aperitivů a vermutových vín. Thujon obsažený v silici ovšem vyvolává křeče a závratě. Těhotné ženy by ho proto neměly užívat vůbec. Pelyněk byl odjakživa součástí čarodějnické létací masti a věšteckých nápojů. Věštilo se také při vdechování kouře z něj.

Líčko mateří neboli podběl lékařský (Tussilago farfara) bývá nazýván také koňské kopyto, lopušice, májík a babuška. Patří mezi první posly jara. Používal se proti tuberkulóze a známá propagátorka bylinného léčitelství abatyše Hildegarda ho doporučovala při horečce. Podběl vůbec patří mezi nejstarší a nejoblíbenější léčivé byliny. Již odpradávna se používal jako prostředek tišící suchý kašel, neboť vytváří na sliznici ochranný slizový povlak. Bývá součástí prsních čajových směsí. Používá se při chorobách dýchacích cest - při rýmě, chrapotu, kašli, zevně pak na kožní záněty, bércové vředy, špatně hojící se rány. Má mírný močopudný a protiprůjmový účinek.

Zaječí chléb neboli řebříček obecný (Achillea millefolium agg.) je zván také myší ocásek, husí jazýček, cikánský žebř, mačačinec, tisíclístník nebo kočičí ocas. Používal se jako hořká substance do piva. Od pradávna se jím léčily rány a tak se stal symbolem války. Přidával se do magických léčivých lektvarů. Má protizánětlivé účinky, působí uvolnění křečí, má povzbudivé účinky na vylučování žaludečních šťáv a žluče, na látkovou výměnu a krevní oběh. V čajových směsích se uplatňuje jako mírný prostředek při žaludečních a zažívacích obtížích, nadměrné plynatosti, průjmech, při žlučníkových obtížích a nechutenství. Doporučuje se jako močopudný a současně protizánětlivý prostředek při chorobách močového ústrojí. Lze jej užít i proti kašli. Vzhledem k tomu, že řebříček zvyšuje i krevní srážlivost, uplatňuje se při různých krvácivých stavech. Zevně se používá ke kloktání při zánětech dásní, ke koupelím při hemoroidech, rozpraskaných rukách, kožních vyrážkách a zánětlivých kožních poraněních. Při předávkování však může vyvolat bolesti hlavy a závratě.

Krevníček neboli třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum L.) bývá nazývána také svatojánská bylina, prostřelenec, zděšenec, milovníček, kvítí Panny Marie nebo čarovník. Chrání proti čarodějnictví, všem ďábelským úkladům i proti hromu a blesku. Připevněná na dveře brání vstupu zlých duchů a zastrčená za krov chrání stavení před požárem. Přidává se do lektvarů lásky a do koupele nemluvňat a šestinedělek, aby je chránila proti uřknutí. Podle pověsti byla ďáblovi trnem v oku a proto nadělal do jejích lístků dírky, ale léčivé moci ji nezbavil. Děvčata ji trhala na svatého Jana a které vykvetla, ta se do roka vdala. Vyznačuje se celkově uklidňujícím účinkem, zejména při nemocech zažívací a vyměšovací soustavy spojených se žaludečními, jaterními, žlučníkovými a ledvinovými obtížemi. Doporučuje se také při předrážděnosti a neklidném spánku. Pro své protizánětlivé a hojivé účinky se používá zevně do koupelí na hemeroidy, k obkladům na rány a ke kloktání. S oblibou se k léčbě popálenin, kůže spálené sluncem a zanícených ran používá třezalkový olej nebo mast z třezalky. Hojně se také využívá k léčbě depresí.

Dobrotnice neboli dobromysl obecná (Origanum vulgare L.) bývá nazývána také voněkras, červená lebeda, dobrá mysl nebo mysl domácí. Známější je jako koření – oregáno. "Dobrá mysl vařená zahání v lázni svrab a prašivost, s fíky jedená dobrá jest proti křeči a vodnatelnosti," píše o ní doktor Mattioli. Dobromysl patřila mezi „svatojánské kvítí“, trhané na sv. Jana, které mělo chránit po celý rok lidi i domácí zvířata před nemocemi. Je to vhodná medonosná rostlina, z její natě lze získat i trvanlivé hnědočervené barvivo, jímž se dříve barvila vlna. V moderním lékařství nenalezla velké uplatnění. Lékaři ji předpisují jen v různých čajových směsích určených k léčbě zažívacích potíží nebo pro zlepšení chuti některých čajů. Často se používá v lidovém léčitelství ve formě mastí proti svědění a rýmě. Protizánětlivý účinek se uplatňuje při chorobách horních cest dýchacích. Předepisuje se v nálevu samotná nebo v čajových směsích při zažívacích potížích, nechutenství, žaludeční a jiné neuróze, pro zlepšení střevní peristaltiky, dále při zánětu průdušek, kašli, revmatismu, neuralgiích, průvodních potížích z onemocnění nachlazením a neurosexuálních poruchách. Používá se jako protizánětlivé kloktadlo, k inhalacím, do posilujících koupelí a jako prostředek proti lišeji a jiným kožním infekcím. Podle záznamů se dobromysl používala již ve starém Egyptě a ve středověku jako lék proti nervovým křečím, různým bolestem a vykuřovala se jí obydlí, aby zde vládla spokojenost. Ve středověku byla dobromysl řazena mezi byliny, chránící před ”zlou mocí”.

Čantoryjka neboli zeměžluč lékařská (Centaurium erythraea nebo také Centaurium umbellatum Gilib.) bývá nazývána také hlístník nebo koření tisícizlatové. Její původně řecký název je odvozen od bájných kentaurů, kteří ji prý milovali. „Všude, kde slabost oustrojů zažívacích a obnovovacích odejmouti, kde drážditelnost střev vyvýšiti, kde chuť popuditi, kde kleslé činění žil pozdvihnouti, kde zacpání popraviti, tak všude zeměžluč jest na svém místě,“ praví se v Prestově Rostlináři. Zeměžluč prý také zacelovala rány a pročišťovala vředy. Věřilo se také, že vaří-li se bylina s rozkrájeným masem, spojí se toto znovu v celek. O tomto efektu informoval i Albertu Magnus, slavný řezenský biskup. Zeměžluč bývala užívána jako mocný prostředek proti úkladům čarodějnic – především proti různým fyzickým útokům. V dnešní medicíně se používá při zažívacích poruchách, proti nechutenství, pálení žáhy, plynatosti, zácpě, špatné výměně látkové, chorobách jaterních a chudokrevnosti. Jsou popisovány i účinky zklidňující, snižující zvýšenou teplotu.

Máte zkušenosti s užíváním bylinek? Kupujete si čisté bylinky, směsi, nebo si bylinky sama sušíte? Nebo si jen občas dáte nějaký ten průduškový čaj, aniž byste zkoumala, co v něm je?

Reklama