Čtenářka Dante Alighieri se snaží smrt nevnímat, a pokud pohřeb, tak ho chce s taneční muzikou…

Smrt - snažím se jí nevnímat a dělám, že v mém případě neexistuje. Děsí mě jen smrt blízkých, svojí si nepřipouštím. Kdybych jí řešila, asi bych vůbec nedokázala fungovat. Takže je to asi pud sebezáchovy.

Až se přiblíží konec mých dnů, doufám, že stihnu příbuzným říct, aby pohřeb nedělali. Pohřeb považuju za trýznění pozůstalých a nechci, aby byl někdo z mých blízkých týrán tklivými melodiemi a pohledem na mojí rakev odjíždějící kamsi za závěs. Chci, aby se se mnou rozloučili jen v sobě. Budou-li na pohřbu trvat, tak jedině za podmínky, že tam bude hrát taneční hudba a nebude tam žádná odjíždějící rakev s mým tělem, ale maximálně fotka. A žádné blbé věnce.

Pohřeb chci určitě žehem, protože si neumím představit, že bych ležela v zemi na hřbitově mezi stovkami MRTVOL. :D
Dále nechci, aby se můj popel vůbec dával do urny, ale aby mě rovnou rozprášili na loučce na hřbitově nebo třeba vůbec nikde, je mi to jedno. Nepřeju si totiž, aby moje urna strašila někde na skříni (nebo ve skříni), ve sklepě a tak. Když jsem byla malá, babča měla v pokoji tři urny a já se jich bála.


Dante Alighieri

Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven


Díky Dante Alighieri. Taneční muzika na pohřbu, proč ne. Já bych tedy upřednostnil tu rockově taneční jako třeba:

 

Dnešním tématem dne je náš vztah k vlastní smrti. Více ZDE: Dobré ráno všem živým

Na vaše příspěvky, historky, příběhy a úvahy se těším na e-mailu:

redakce@zena-in.cz

A dnes za toto téma nedám odměnu vám přímo. Ale věnuji za jednu z vás 1 000 Kč na dobročinné účely. Za svůj příspěvek mi napište organizaci, popřípadě přímo číslo účtu té organizace, kam mám peníze poslat!

Reklama