Když se řekne pátek třináctého, nemůže se mi vybavit nic jiného než následují příběh:

Seděla jsem takhle jednou  u rodičů v kuchyni, koukám na kalendář, pak na moje bříško a povídám: „Příští týden je pátek třináctého, to budu určitě rodit...“

Během týdne jsem na to zapomněla, výbavička už byla nachystaná, chtěli jsme s miminkem jít bydlet už do nového, tak jsme dodělávali úpravy v domku a postupně se stěhovali.

Ve čtvrtek dvanáctého  jsme konečně prvně chtěli spát v novém doma, uvařila jsem tam první oběd (milánské špagety), připravila jsem si sklenice, že budu zítra zavařovat okurky, večer jsem ještě natírala garnýže. V klidu  jsme šli spát a k ránu to začalo...

Kolem půl šesté jsme se probudila a říkám si: “Aha, asi je to tady...“ Měla jsem totiž strach, že nepoznám ty pravé porodní bolesti...

Manžel začal jančit, telefon jsme ještě neměli, tak utíkal k sousedům. Než je vzbudil a než se dovolali, tak jsem se v klidu umyla  a oblékla a než přijela sanitka, měla jsem už bolesti po pár minutách.

Saniťák uháněl do porodnice, asi měl strach, aby nemusel naše miminko přivádět na svět někde cestou. Nejspíš věděl proč, do porodnice jsme přijeli v osm hodin a přesně ve třičtvrtě na devět, když velká ručička zakryla malou, jsem se stala maminkou. Byla jsem šťastná, že už to mám za sebou, ani jsem si v tu chvíli nevzpomněla, že je pátek třináctého...

Říká se, že by si člověk měl  pamatovat, co se mu zdá první noc, kdy spí někde jinde.
Já jsem tu první noc v našem novém domku ani nedosnila a na to, co se stalo potom, nemůžu nikdy zapomenout, letos to bude už čtrnáct let...

Jatunka


Jatunko, krásný příběh a jasný důkaz toho, že i v pátek 13. se mohou dít krásné a nezapomenutelné události ;o)

Přeji ti i pro ten dnešní den hodně štěstíčka a posílám dáreček!