Pracujete jako herecká agentka, ale v seznamu na webových stránkách chybí vaše sestra herečka Eva Josefíková. Čím to je?
Evičku jsem zastupovala několik let na začátku její kariéry. Problémy nastaly v momentě, kdy se stala etablovanou a známou herečkou. V některých situacích na mě byl vyvíjený tlak od tvůrců ve stylu: „Tak se nějak domluvíme, vždyť je to tvoje sestra.“ Začalo mi vadit, že se rodinná vazba používá jako argument. Druhý důvod, proč jsme spolu nakonec přestaly pracovat, byl ten, že jsem měla pocit, že některé herečky si myslí, že sestru protežuju, protože měla víc nabídek. A poslední kapkou bylo, když se jeden projekt nepovedl. Eva počítala s tím, že bude mít hlavní roli ve filmu, a nakonec měla vedlejší. Snažila jsem se udělat maximum, ale nepovedlo se a neuchránila jsem jí. Potom jsem se jí při rodinných obědech pořád omlouvala, až nám rodiče poradili, ať jdeme od sebe, než se stane něco horšího, že do rodiny obchod nepatří. Jakožto poslušné dcery jsme poslechly a sestru jsem předala jiné agentce. 

Říkáte, že sestra měla slíbenou hlavní roli a pak hrála vedlejší. Jak je časté, že herec s něčím počítá a pak je to úplně jinak?
Všem svým hercům říkám, že dokud nestojí na place, nemíří na ně kamera a nejsou v kostýmu, tak se nemají těšit na nic a nevěřit ničemu. Mohou vás přeobsadit nebo se projekt odloží o rok a mezitím herec zestárne a už se jim nehodí. To jsem zažila mnohokrát. Herec dva roky studoval materiál ke své velké roli v historickém filmu, věnoval se tomu, těšil se na to, všem říkal, že v tom bude hrát a potom najednou obsadili někoho jiného, protože se tvůrcům zdál po dvou letech vizuálně starý.

Dá se to nějak smluvně pohlídat?
Zatím jsem nenašla cestu. Abyste si tohle mohla dát do smlouvy, muselo by se jednat o opravdu velké jméno typu Bolek Polívka, kdy si agent dupne. Ale stejně vám to negarantuje, že se film opravdu natočí. Agent může pohlídat podmínky natáčení, jako je počet hodin, míru komfortu, co mu bude proplaceno a kdy atd.

Ve které fázi herec dostává smlouvu na natáčení?
Z mého pohledu dost pozdě. Nejprve jsem dělala produkci v Rakousku, kde jsou přepečlivé a překorektní praktiky. Všechno muselo být včas a v pořádku. V Česku mě překvapilo, že je úplně normální, když herec točí, a přitom ještě nemá smlouvu. Nikoho to moc nepálí. První roky jsem zuřila, ale potom jsem částečně rezignovala. Pochopila jsem, že je primárně v zájmu produkce, aby měla s hercem smlouvu. Protože když ji nemají, tak nemohou natočené záběry použít. A jeden natáčecí den stojí stovky tisíc. Zjistila jsem, že nemusím tolik panikařit, protože za kratší konec lana tahá produkce. Smlouvy se bohužel běžně uzavírají jen chvíli před natáčením.

Když už jsme u těch smluv, pozorujete tendenci tvůrců, aby byla smlouva pro herce nevýhodná?
Smlouvy jsou rok od roku horší. Dřív bylo něco jako štábní kultura nebo dobré mravy a herci smlouvy ani nemuseli číst. Byla jedna smlouva, kterou používali úplně všichni. Dnes je všechno mnohem víc komerční, každá produkce si dělá svou smlouvu a právníci vymýšlejí nové, často dost šílené věci. Vytočí mě, když je v ní napsáno, že natáčecí den má 16 hodin. V zahraničí je to 8 hodin, u nás bylo zvykem 12 hodin. I to je strašně moc na to, aby herec udržel plnou koncentraci. Je snaha osekat hercům jakékoli výhody, nahustit natáčení do pár dnů. Dřív bylo normální, že Česká televize dávala každému herci reprízné, dnes se to obchází tím, že filmy dělají externí produkce, takže o ně přijdou. A ani honoráře se během let moc nenavýšily.

Herecký svět ale nebyla vaše první volba. Nejprve jste studovala hudební vědu a germanistiku. K jakému povolání jste původně směřovala?
Strašně mě bavil jazz a muzikologie, chtěla jsem se věnovat etnomuzikologii, přednášet, dělat osvětu o hudbě jiných kultur a jednoho dne třeba vydat knížku. To byla moje velká vize, proto jsem šla studovat do Rakouska. Němčina je na to ideální jazyk.

Jak jste se potom dostala k práci herecké agentky?
Původně jsem se orientovala na hudební management, ale změna nastala kvůli sestře. S manželem jsme se přestěhovali do Prahy. Najednou jsem byla ve městě, kam jsem nikdy nechtěla, těhotná, bez kontaktů a nevěděla jsem, co dělat. Sestra tehdy studovala na DAMU a přicházely první nabídky. Zjistily jsme, že nerozumí smlouvám, takže jsem se rozhodla, že se o ní v tomhle ohledu postarám. Její spolužáci chtěli tento servis taky a postupně mi začala růst klientela. Nejdřív jsem říkala, že jich nebudu mít víc než patnáct, potom víc než dvacet a teď jich mám dvacet pět.

Vás hrát nelákalo?
Už na střední škole jsem hrála v divadle, takže jsem měla k herectví velmi blízko. Potom, co jsem s různými představeními objela celou republiku, jsem zjistila, že už mi to moc nedává, že se potřebuju nějak rozvíjet. Navíc herectví je neměřitelné. Pořád pochybujete o tom, jestli jste dobrá, nebo ne. I když vám někdo řekne, že jste, tak potom stačí jeden jediný člověk, který řekne opak, a vás to může úplně rozsekat. Jako manažerka můžu své výkony alespoň trochu měřit, počtem herců, počtem uzavřených smluv, spokojeností klientů apod. Ale u herectví není měřitelné vůbec nic. Skvělá herečka třeba jen nemá štěstí, a proto nedostane dva roky roli. Potřebuju, abych si svůj život mohla řídit sama, nechci čekat, až se něco stane. Herce obdivuju, smekám před nimi a snažím se jim udělat pracovní život co nepříjemnější.

Říkáte, že herci o sobě pořád pochybují. Jsou náchylnější k depresím než jiná povolání?
Herecká branže je plná lidí, kteří bojují sami se sebou a procházejí různými fázemi. Pár lidí jsem těmi méně radostnými provedla. Stačí málo, stačí abyste přišla o roli, do toho něco neklape v divadle, a lidé se sesypou. Herectví navíc táhne lidi, kteří jsou empatičtí a velmi citliví, a tím pádem i náchylní k různým labilitám. Myslím si, že je strašně důležité o tom mluvit veřejně. Potěšil mě rozhovor s panem Langmajerem v DVTV. Byla jsem vděčná, že dokáže říct, že o sobě pochybuje a že má za sebou i špatná období. Je třeba začínajícím hercům říct, že je normální být občas v háji a že to tak má každý.

Jak moc je pro začínajícího herce důležité, aby si našel někoho, jako jste vy?
Asi se budu lišit od svých kolegů, ale podle mě neplatí, že by každý herec potřeboval agenta. Při konzultacích jim vysvětluju, že si nad svou kariérou nejdřív musí sednout sami. Zorientovat se na trhu, zjistit, jaké jsou castingové agentury, kdo jim šéfuje, kteří režiséři co točí, stanovit si cíle i cesty, jak se k nim dostanou. Je důležité, aby nejdřív makali sami, aby si udělali fotky, se všemi se seznámili a nasbírali kontakty. Vybudují si důvěru a práce začne přicházet. Teprve potom je na místě agent, ve chvíli, kdy toho má herec hodně a ani nestíhá zvedat telefony. Ten začne jednat o podmínkách a honoráři, hlídat termíny…

To asi probíráte v rámci konzultací, že?
Ano. Nejčastější situace je taková, že ke mně herec přijde a stěžuje si, že nemá práci. Během prvních pár minut začnu vyjmenovávat castingové agentury a ptám se, jestli je v nich registrovaný. Začne na mě valit oči, že vůbec nevěděl, že jich je tolik a že je registrovaný třeba jen u třech, a ještě minoritních a reklamních. Jestli si někdo myslí, že v Česku sedí nějaký producent a láme si hlavu, kam by se měl vydat, aby našel talentovaného herce, je na omylu. Chceš-li, aby tě někdo objevil, musíš makat, a ne sedět v koutě.

Nicméně je asi těžká situace vystudovat DAMU a snažit se uplatnit. Lidé chodí do divadel a kin na známá jména.
Bohužel. Tohle je u nás trošku zmršené. Pořád rotují ti samí herci, takže divák už neví, na co kouká. Ti herci jsou zároveň hodně vytížení, takže to štábům komplikuje natáčení. Postavit natáčecí plán je hrozně těžké a smekám před lidmi, kteří to dělají. Někteří provaření herci už si své práce ani tolik neváží, jako by si jí vážil někdo, kdo jí tolik nemá a touží dostat příležitost. 

To je ale i chyba na straně diváků. Nebo by se dokázali přeučit, kdyby k tomu měli víc příležitosti a začali by chodit i na méně známá jména?
Třeba Hynek Čermák začal být známý až v pozdějších letech, stejně tak Eva Holubová. Já zastupuju herečku Petru Bučkovou, která byla dlouhá léta jen v divadlech, a pak se rozhodla točit, zamakala a jde to. Obdivuji a mám ráda producenty a režiséry, kteří mají ty koule svěřit hlavní roli neznámému herci. Dělá to třeba Robert Sedláček. Chce to režiséra, který bouchne do stolu, i producenta, který režiséra respektuje. Určitě by bylo sebevraždou stavět celý projekt jen na neznámých hercích. Ideální je nějaký kompromis, ale to v Česku často chybí. V momentě, kdy máte dvě role, a jedna je charakteristikou trpící a dramatická žena středního věku a druhá bude sexy samice, tak už nikdo nic moc nového nehledá. V první roli bude např. buď Petra Hřebíčková, nebo Petra Špalková a ve druhé Táňa Pauhofová nebo Vica Kerekes. Nic proti nim, ty herečky za to nemůžou a ve svém povolání jsou bezpochyby dobré. Castingy už bohužel moc nejsou, prostě se od stolu v pár lidech dohodne, kdo bude co hrát.

Lenka Daňková očima redaktory:
Na schůzku přišla s vybitým telefonem, což pro ni znamenalo mnoho sebepřemáhání. Nervozitu ovšem dokázala dobře skrývat. Sama poznamenala, že až si ho znovu nabije, bude mít po hodinovém povídání několik zpráv a nepřijatých hovorů. Práce herecké agenty zkrátka nemá přesně dané úřední hodiny a zmeškat hovor může znamenat i zmařenou příležitost. Setkání s Lenkou Daňkovou bylo nesmírně zajímavé a pomohlo mi dívat se na herecký svět trochu méně s předsudky a trochu více realisticky. Tak snad tohle povídání pootevře oči i vám.

Své klienty si vybíráte, nebo zastupujete toho, kdo má zájem?
Extrémně si vybírám. Je pro mě alfou a omegou, jak si s člověkem lidsky sednu a jestli je fér. Beru si lidi, kteří mají silný charakter, vážím si jich a vím, že spolu dokážeme projít i špatnými situacemi. A taky se za ně musím umět herecky postavit. Hodně dám i na doporučení mých herců, chci zpětnou vazbu z castingových agentur. Nezbytná je pro mě spolehlivost, mám dvě děti a nepotřebuju další.

Jak často musíte herce přesvědčovat, aby vzali nabídku, do které se jim nechce? 
Velmi často. Teď hodně řešíme pořad Tvoje tvář má známý hlas. Bylo osloveno mnoho herců, které zastupuju, ale téměř všichni řekli, že si na to nevěří. Snažím se je dokopat k tomu, aby to zkusili. Potom jsem dost neodbytná i u projektů mladých začínajících režisérů. Je důležité podporovat novou generaci, je ještě nekompromisní a má v sobě drzost. Často je  za to málo peněz a ve spartanských podmínkách, ale i to je důležité, aby herci nezpychli. Některým naopak říkám, do čeho by jít neměli a proč, některé klienty zastupuju jen proto, abych za ně říkala ne, protože sami to neumí. Ale finální rozhodnutí je vždycky na nich.

Můžete na své ovečky něco prásknout?
Řeknu takovou zajímavost. Dlouhá léta jsem měla mladší nebo stejně staré herce, jako jsem já. V poslední době jsem přibrala víc známých jmen, starších než já, ale měla jsem obrovský strach, že budou zpovykaní, že budou mít velké nároky. K mému překvapení jsem zjistila, že ostřílení herci jsou v něčem mnohem skromnější, pokornější a pracovitější než současná a nastupující generace. Třeba Honza Šťastný je neskutečný dříč, u něj mám úkol ho chránit. Je schopný ze sebe vydat duši a točit do úmoru. S hereckou prací je to tak, že když není, tak není a když je, tak je jí strašně moc. Někteří mí herci jsou také v reálném životě strašní pankáči, takže jsme jim museli vytvořit dva facebookové profily. Aby na tom jednom byli ti slušní zodpovědní pánové herci, kteří děkují a prosí a trousí moudra a na druhém jsou strašně nekorektní, cyničtí a používají černý humor.

Neunikne z nich přeci jen někdy něco do bulváru?
Zatím se nám nic takového nestalo a nějaké opilecké fotky z dřívějších let jsme museli promazat. Hlídám to a hercům říkám, že svoje sociální sítě musejí vést tak, aby se nemuseli stydět, kdyby je chtěli ukázat třeba babičce.

Čtenář často soudí, ale přitom mnohdy dělá horší věci. Pozorujete tendenci si herce idealizovat?
Přesně tak. Jednou za rok má herec narozeninovou oslavu, tak se trochu opije, stejně jako zbytek republiky. Ale herce někdo vyfotí a pak si prochází peklem, protože se to všude rozmázne. Nejhorší je to pro rodiče a příbuzné. To si mnoho lidí neuvědomuje. Herci jsou zvyklí, nějak se s tím srovnají, ale za každým hercem stojí rodina. Když třeba herečka dostane nabídku na film, kde je nahá scéna, stojí před velkým rozhodnutím. V momentě, kdy kývne, tak si může být jistá, že obrázek jejích prsou z filmu se bude pořád dokola opakovat u bulvárních článků s titulky vycucanými z prstu a vytrženými z kontextu. Přečte si to maminka, tatínek, babička a potom je konfrontuje celá vesnice: No, ta vaše dcera. Kam to dotáhla? My si mysleli, že je to herečka, ale ona je spíš prostitutka.

Lidé mají i mnoho dalších představ. Platí třeba klišé, že herečky spí kvůli roli s režiséry?
Nemyslím si, že by se to dělo víc než v jiných branžích. Je normální, že když spolu lidé intenzivně pracují, mohou v sobě zajít zalíbení. A je jedno, jestli je to herečka a režisér nebo zvukař, produkční apod. Naopak holky, které mají za manžela režiséry, to mají v mnoha ohledech hodně těžké. Každou roli, kterou dostanou si musejí třicetkrát obhájit. Třeba si zahrají v některé manželově věci, ale pořád je někdo posuzuje a říká, že tu roli dostaly, protože spí s režisérem. Nemají to rozhodně lehké.

Je ještě něco, co byste ráda vyvrátila?
Často se setkávám s tím, že když je nějaká oslava, na které jsou nejen herci, ale i mí přátelé mimo branži, tak říkají, že je překvapilo, že jsou herci vlastně hrozně normální a spíše introvertní. Štve mě, jak všechny lifestylové časopisy dělají z hereček něco, co nejsou a nikdy nebudou. Vytvářejí z nich věčně krásné bohyně v oblečení za sto tisíc ověšené značkovými kabelkami. Čtenářky jsou z toho v depresi, že na to nemají a přitom je to lež. Sestru jsem asi na třech titulkách časopisů ani nepoznala. Herečky mají stejné problémy s pletí jako sousedka od vedle a řeší stejné věci jako každý druhý. Představy, že herec žije ve zlatě, jsou nerealistické. Český herec se musí sakra otáčet, aby se měl dobře. Divadelní plat je horší, než má prodavačka. Na roli ve filmu čekají třeba dva roky a pokud nejste v seriálu, což je pravidelný příjem, tak je těžké vyjít.

Co vás v branži nejvíc zklamalo nebo nepříjemně překvapilo?
Jednoznačně lidský element. Často si myslíte, že jste s lidmi na jedné lodi a potom pochopíte, že by se za vás nepostavili. Říkají, že s vámi souhlasí, ale když dojde na lámání chleba… Jsem hodně upřímná, když mám pocit, že je něco špatně, velmi hlasitě se ozvu.

S herci stojíte za charitativním projektem Mrkej a pomáhej. Jak to vzniklo?
Asi rok jsem koketovala s tím, že bych mohla udělat nějakou charitu a jeden z herců, Adam Ernest přišel s příběhem Marka, který trpí neurologickou poruchou, takzvaným locked – in syndromem. Ze zdravého 8 letého kluka se během pár dnů stal paraplegik, který komunikuje pouze mrkáním očí. O syndromu jsem do té doby nevěděla, ale okamžitě mě to rozbrečelo a zaujalo. V té době jsem se seznámila se skvělou fotografkou, takže jsem se rozhodla oslovit Konto Bariéry, aby nám otevřeli transparentní účet. Rozjeli jsme s herci kampaň na sociálních sítí a doplnili to charitativním kalendářem s herci. Problém byl s financováním tisku, nakonec nám s ním kompletně pomohla ředitelka Fashion arény ve Štěrboholích, kde je i kalendář k zakoupení. Díky ní, našemu týmu a všem štědrým dárcům jsme za 3 měsíce vybrali už přes milion korun. Peníze na přístroje, Markovu rehabilitaci a péči už máme, ale teď sháníme zdravotnický personál. Rozhodně nekončíme a o Marka se budeme starat dál.  

O Lence Daňkové (36)
Lenka Daňková působí jako produkční a herecká agentka v rámci agentury ArtAgent. Zastupuje například Jana Šťastného, Josefa Cardu, Pavla Baťka, Tomáše Dastlíka, Danu Morávkovou, Lenku Zahradnickou nebo Kristýnu Leichtovou. Je matkou dvou holčiček a ve volném čase se věnuje larpu.

Čtěte také:

Reklama