Jsem takový typický nárazový sportovec, takže mi obrat „sáhnout si na dno sil“ rezonuje v hlavě dost často spolu s dalšími neodbytnými myšlenkami jako: „Proč se tady v tom vedru sápu na kole do nějakýho pitomýho kopce, když jsem mohla tenhle krásný den strávit mnohem příjemněji u vody s knížkou?“ Mívám chuť kolo zahodit do příkopu a jít na stop nebo k nejbližší autobusové zastávce a začít jako každý „normální dospělý člověk“ jezdit na dovolenou do Chorvatska do penzionu a ne táhnout přes hory dvacetikilový batoh.

Jenže pak jsem najednou nahoře a stojí to za to. Na horách jsem odměněna nádherným výhledem do krajiny, při cyklo výletu zase krásným sjezdem a vyhlídkou občas taky. Často si při těch mých krizích, kdy lapám po dechu a pot ze mě lije, vzpomínám na svůj zatím životní sportovní výkon v Německu, kdy jsem si opravdu na to dno sáhla.

 

Pracovala jsem tenkrát v jednom malém hotýlku v německých Alpách s dalšími dvěma Češkami. Volno jsme dostávaly jednou týdně, ale bohužel jsme se musely střídat, takže jsme výlety podnikaly každá zvlášť. Jedna z kamarádek přišla jeden týden s geniálním nápadem. Půjčí si kolo, a tak se dostane zadarmo (byly jsme hodně spořivé, pro studenta každá marka dobrá) k vyhlášenému německému zámku, Neueschweinstein. Jak si naplánovala, tak provedla, večer se vrátila plná nadšení z výletu a já se bohužel nechala nakazit. No, když to zvládla ona, proč bych to nedokázala já, že.  Někdy mám opravdu mizerný odhad.

 

Ve svém volném dni jsem brzo vstala, sbalila si svačinku, zašla půjčit ke kamarádce kolo a kolem osmé vyjela.

 

Už po prvních sto metrech ještě ve vesnici jsem si říkala, že mě to sedátko trochu tlačí, ale přece nevzdám výlet kvůli takové prkotině. Cesta vedla hezky z kopce, já poprvé v životě jela na horském kole se spoustou převodů, tak jsem si to užívala. Při prvním stoupání nahoru k horskému sedlu jsem po první zatáčce slézala z kola a raději ho vedla, ale pořád jsme měla pocit, že to zvládám v pohodě. Část cesty vedla cípem Rakouska, s blaženým pocitem jsem přejížděla nehlídané hranice, které v opačném směru přecházelo zcela samostatné stádo krav se zvonečky, které se rozléhaly po okolních kopcích. No idylka. Nádherným nekonečně dlouhým sjezdem, jsem vyjela z Rakouska zpět do Německa. Jo, jak jsem při zpáteční cestě vzpomínala...

 

Zkrátím to. Přes pár malebných městeček jsem dorazila k cíli své cesty, zámek si vyfotila a natáhla se na lavičku před ním. Zmožena únavou jsem usnula i před zraky všech turistů, co se sem sjížděli ze všech koutů světa, a tvrdě spala přes hodinu. Pak jsem se zvedla poháněna představou, jak nocuju v lese na mechu, a hodně nerada vyrazila zpátky.

Sedátko mě tlačilo od prvního dosednutí, nohy ztuhlé a bolavé a přede mnou vyhlídka mnohahodinové cesty do hotelu. Otlačení dosáhlo takového stupně nesnesitelnosti, že jsem vždy padesát metrů šlapala ve stoje, pak kolo vedla, nadávala jsem si do nezodpovědných bláznů a v hlavě si spřádala různé scénáře, ve kterých hrálo hlavní roli nocování v lese, vysvětlování lámanou němčinou cizím lidem, co tu dělám a schování kola v lese a stopování zpět.

 

Celou dobu, kdy jsem se vyčerpaně přemlouvala ke každému kroku a hlavně v tom nekonečném stoupání Rakouskem jsem se utěšovala jediným. Jestli tohle zvládneš, tak pak už všechno.

Později jsem už neměla sílu ani přemýšlet, přenechala jsem vedení tělu, nohy se nějak samy zvedaly a vlekly moji zmoženou maličkost dál. Připravená na nekonečnou noc na silnici jsem se najednou probrala na kopci nad tou mou vesnicí. Na tenhle sjezd taky jen tak nezapomenu. Hory v odlesku zapadajícího slunce a já už jsem skoro na místě...

 

Do hotelu jsem se doplížila zcela vyřízená až za tmy, holky už trnuly, kde jsem a šéf mi málem nedal večeři, že jdu pozdě. Několik dní jsem nemohla skoro chodit, ale na kolo jsme nezanevřela. Něčemu jsem se naučila. Není hrdinství tvrdošíjně trvat na plánu, který se ukáže jako nesmyslný, ale umět se otočit a vrátit včas. Frajerů, kteří přecenili své síly a nedokázali se včas zastavit, jsou plné nemocnice a občas končí i mnohem hůř.

 

Takže výletům zdar, ale raději si spočítejte, kolik kilometrů vás čeká, já dodnes netuším, kolik jsem jich tenkrát překonala.  

 

Chica

 

Milá Chico, jsi statečná a neohrožená... máš můj obdiv. Díky... :o)))