Co si vzpomínám, tak ve svém životě jsem byla fakt úplně blbá jenom jednou.

Když jsem poznala svého budoucího muže, zamilovala jsem se jak patnáctka. Neviděla jsem, neslyšela a bylo mi úplně šumafuk, co si o mé lásce myslí má rodina!

 

(No a věřte, že si nemysleli nic pěknýho...)

 

Když jsme se vzali, tak jelikož já měla daleko vyšší příjem než on, zažádala jsem o půjčku na kompletní vybavení bytu.

Koupili jsme sedačku, lednici, nábytek a zbylo i na staré auto.

 

Jakou já tenkrát měla radost!
No jo, ale to jsem ještě netušila, že má radost potrvá jen pár měsíců.

 

Z mého manžela se totiž vyklubal pěknej hajzlík.

Hodně rychle si zvykl na to, že mám dobře placenou práci a odmítal chodit do zaměstnání. Byl samá výmluva, proč nemůže nic sehnat a že ho tam, či tam nevzali, dneska už vím, že to byly jen řečičky a že mu vyhovovalo jenom si doma válet šunky a užívat si mých peněz.

 

Kupovala jsem mu oblečení, benzín, živila ho a ještě mu dávala peníze na to, aby mohl třikrát v týdnu chodit s kamarádíčkem do hospody.

 

Když už jsem téhle situace u nás doma měla plné zuby, a řekla: Dost! Buď začneš makat, nebo jdi, řekl mi, že nemůže přeci za to, že pro něj prostě práce není!

 

Ještě další dva měsíce jsem ho já husa živila a financovala, než jsem pochopila, že s tímhle člověkem mě jiný život nečeká.

Byl to prostě klasický nemakačenko, kterému vyhovovalo to, že jsem ho živila a starala se o něj.

 

Dnes nad sebou kroutím hlavou. Jo jo, byla jsem tehdy prostě blbá!