
Pro ilustraci vám představíme modelovou situaci ve dvou verzích – jednou s rodičem, jednou s lyžařským instruktorem. Rozhodování pak necháme jen a jen na vás. (Podobnost se skutečnými osobami v následujícím příběhu je čistě náhodná…)
1. Zpocený rodič se vleče ke svahu obtěžkán vlastními lyžemi a hůlkami, pod paží malé lyžičky a za ruku táhne fňukající dítě:“Mě už bolí nožičky!“ Nasadí si výstroj, poté do ní zacvaká potomka a půl hodiny stoupají na dvoumetrový kopeček. Dítěti se chce čůrat. Rodič s ním poodejde ke křoví, drží mu hůlky i rukavice a hlídá, aby kombinéza „přežila“ akci. Vracejí se na kopec. Začíná padat sníh. Dítěti je zima. Přibližují se k frontě u vleku. Dítě vřeští a snaží se rozepnout vázání. Neúspěšně. Poté, co třikrát spadne z pomy, dvakrát zhmoždí vlekařovu ruku a nejméně jednou v hysterickém řevu přestane dýchat, je naloženo rudým rodičem do náruče a odvezeno nahoru. Má žízeň. Prohlašuje, že dolů určitě nedojede. Vzápětí to názorně předvádí a v pozici strašáka do zelí vjíždí do lesa. Každé dvě minuty pro jistotu padá. Prudší část sjezdovky zdolává zaklesnut mezi rodičovými lyžemi a protože už se stmívá, oba aktéři se s hlubokým oddechnutím vracejí do chalupy.
2. Mírně nervózní rodič předává potomka lyžařskému instruktorovi (jde-li o matku, nezřídka závidí děcku individuální péči osmahlého mládence sportovního těla). Dítě zarytě mlčí. Rodič postává opodál. Druhdy ufňukaný spratek svižnými pohyby lyží následuje instruktora k vleku. Všude je ticho, jen rodičovo srdce buší. Velká a malá postava postupují ve frontě, učitel se k žáčkovi sklání a cosi mu polohlasně vysvětluje. Děcko zaujatě přikyvuje. Při nasedání na vlek malinko zavrávorá, ale silná paže jej zkušeně podepře… a dvojice stoupá vzhůru. Nejpodivnější je, že dítěti se nechce čůrat, dokonce nemá ani žízeň. Na kopci se dlouho nezdržují a ruku v ruce sjíždějí malými obloučky směrem k vyjevenému rodiči. Dítě mává a samo se hrne k vleku. Druhý sjezd absolvuje ve dvoumetrovém odstupu za učitelem. U vleku málem předbíhá. Začíná se stmívat. Dítě se k rodiči nežene. Instruktor je přemlouvá. Uspěje teprve tehdy, když slíbí, že zítra spolu zase půjdou lyžovat…
Nový komentář
Komentáře
já také ne
Andula — #16 ja neumim lyzovat
Jeste me napadlo - proc musi umet vsichni lyzovat - aby byli dobrou cilvou skupinou pro vsechnu zdejsi reklamu na lyzarske zajezdy :o)))
Ťapina: ja absolovala na skole vsehcny, prezila jsem to, moje segra se taky vyhybala
Ťapina: lyžování je vcelku zdravý druh pohybu
Ťapina: ja jen mizerne, takze byxch byla mizernym prikladem
Vlastně nevím, proč je takový trend, že by všichni měli umět lyžovat. Učí se snad všichni gymnastiku na hrazdě?
Landriel: Já jsem se lyžákům radši vyhnula, to není nic pro mě.
To určitě nebudu, sama to neumím :-)
Landriel: tak jsem jela ja taky :o))))
No to jsem zvědavá, jak to bude vypadat u nás. Ještě máme čas, ale jednou to přijde. A nechci, aby na tom byla v sedmé třídě na lyžáku jako já, která jsem neměla ani vlastní sjezdovky a jela jsem, jakobych to nestihla na záchod.
pipka: u našich kluků by to musel být chlap, spíše by si vybudoval autoritu
Simba: Však by mě to ani nenapdalo, učit je lyžovat.
Dobrý článek, určitě jsem pro variantu č.2. Oni ti malí šmejdíci nás mají jako rodiče pěkně prokouknutý, ví jak zahrát na nervy.