Před několika dny jsme zašly s kamarádkami na dvě deci. Tedy, ono to bylo samozřejmě víc než dvě deci, alespoň co do součtu :-)) A jak jsme tak mluvily a povídaly o všem možném, tak se najednou jedna z nich rozbrečela, protože přišla řeč na rodiče. A i když tatínek zemřel Janě už hodně dávno, bylo vidět, že se s tím asi vůbec nevyrovnala. Brečela a my ostatní nevěděly, co dělat. Jestli ji hloupě utěšovat, nebo nechat vybrečet, nebo se, nedej bože, přidat, důvod se vždycky najde. :-(

A tehdy mne napadly dvě věci.

Tak za prvé: Janin táta umřel v době, kdy chodila do školy, a jak Jana sama přiznala, když byla starší, tak si vybírala, nejspíš podvědomě, takové typy kluků, které jí tátu připomínaly. Ovšem protože její spolužáci ani zdaleka nemohli konkurovat co do rozvahy, vtipu a noblesy jejímu otci, tak o něco později "sáhla" trochu výš.
Našla si mužského, který byl o dost starší než ona sama. Bylo jasné, že jí hned od začátku imponoval. Ne snad, že by litovala skutečnosti, že si ho vzala za muže. Nicméně přiznala, že teď, když je v nejlepších letech, jí ten jejich věkový rozdíl začíná pomalu vadit. Jana ale nebrečela kvůli tomu, že má staršího manžela, to ne.
Bylo jí líto, že v něm stejně nikdy nenašla (a asi ani nemohla najít) to, co jí táta dlužil, když umřel tak brzy. Tak to je jedna věc.

"Copak teď, teď už je to dobrý, ale mívám období, že brečím dost často, dokud nemám suchý oči," řekla Jana, když se trochu uklidnila. Načež další naše společná známá, Zuzana, asi o čtyři roky mladší, možná svým založením už od přírody veselejší letora (no, spíš takový éro), se strašně divila: "Ty doma brečíš?" ptala se možná trochu netaktně, "nepamatuji si, že bych v posledních dvou, třech letech brečela. Možná upřímnou radostí, že mi v práci přidali prachy."
A už se rozjela debata o tom, kdo jak často brečí. Já vím, možná vám to může připadat jako hloupá úvaha, ale já přemýšlela o tom, jak to s tím pláčem je. Chlapi si dost často myslí, že je to ženský nástroj k vydírání, k tomu, aby ženská dosáhla toho, co chce. A ženské si zase občas "nemůžou pomoct" a brečí a brečí. Někdy jim to pomůže, jindy ne. Některé se za to možná stydí, jiným to ani nepřijde.
Dost často se v rodinách vždycky najde nějaký ten osvícenec, nejčastěji z kategorie "chlapáků", který svým synům a vnukům vysvětluje, že "správný chlapi přeci nebrečej". No, to je možná pravda, ale nelze se pak divit, že je kosí infarkt myokardu. Psychoterapeuti si dokonce myslí, že umět se vybrečet je důležité.
Nevím, pro někoho je pláč možná umění, pro někoho běžná věc, jako když si třeba kýchne...