Vlaďka 006 se nám svěřila s tím jaká dobrodružství zažívá se svým manželem. Jedno z nich ji donutilo šplhat na strom před divočákem. Ale to není vše. Lidé čtěte!

Hezký slunný den přeji všem,

odmala jsem toužila zažít různá dobrodružství. Chtěla jsem poznat krutý sever, mít tváře ošlehané větrem, čepici přimrzlou k hlavě, se psím spřežením se prohánět po ledových pláních nebo se prohánět prérií a jít po stopách Indiánů. Občas mě lákala možnost být dobyvatelem horských velikánů. Tu poslední možnost jsem zahubila dost brzy….

Jednou mojí touhou z dětství bylo - stát se válečným zpravodajem. Manžela taky naprosto fascinuje válka. Rád čte literaturu z 2. sv. války či sleduje válečné filmy. Nejsme žádní sadomaso, to né, ani nám nečiní dobře pohled na cizí utrpení. Na válce je prostě něco, co nás zajímá. Možná proto, že si ani jeden z nás nepřeje, aby se takové hrůzy děly. A rádi bychom světu ukázali, že na jedné straně zeměkoule se žije v luxusu, kráse a čistotě a na druhé straně lidé trpí, umírají hladem, děti jsou střílení jak zvěř... Jednou, ani ne chtěně jsme viděli na vlastní oči, jak to vypadá, když se válčí. Dobrodružné to tedy bylo, ale nechce se mi o tom nějak moc psát.

Touha po zvláštních zážitcích mě pronásledovala už dospíváním, měla jsem stejně smýšlející mladší sestru a ve stejné vsi bydlela i moje ještě praštěnější sestřenka. V noci jsme se převlékaly za uprchlíky z Ázerbajdžánu, štrádovaly si to podél hlavní silnice a vsázely se, za jak dlouho nás chytne příhraniční policie. Obvázané palestinou a na zádech v šátku přivázané panenky, se svou image jsme si vyhrály. Dlouho se nedařilo, až jednou jsme si zahrály docela dobře na honěnou s policajtama. Jindy jsme nocovaly na hřbitově, chodily jsme na tzv. silová místa v touze vidět ducha. Jenže duch je tvor plachý, proto se nám moc nedařilo.

Postupem času jsme se rozutekly za svými protějšky. Každá teď prožíváme nová dobrodružství. Já se přeorientovala na převážně výletní, díky mému manželovi.

Jednou jsme si takhle s manželem, ještě to nebyl můj manžel, vyrazili na motorce na nedalekou zříceninu. Zaparkovali jsme náš motorbajk, bylo tepleji, než se na motorce zdálo. Sundali jsme, co se dalo. Zřícenina Vrabinec byla asi tak 5 km vzdálená od místa našeho parkování a hodně vysoko nad našimi hlavami. Chviličku jsme šli po turistické stezce. V tom můj milí se nadechl a mužně prohlásil: „Což jít zkratkou? Budeme tam rychleji. Tyhle turistický cesty jsou pro srágory.“

„Jasně, jdem zkratkou. Nechce se mi tady plahočit s plnou polní, helmou a dvacetikilovou koženou bundou.“

V momentě jsem litovala toho, co jsem vyslovila. Ale nejsem přece srágora. Manželova zkratka byla taková: Strmě do kopce. Chvilkama jsme lezli po čtyřech. Měla jsem na sobě boty s asi tak 20 cm vysokou podrážkou, protože jsem se výškově chtěla vyrovnat manželovi. On má bez mála 2 metry já 156 cm. Nějakým nedopatřením se mi bota vyzula a kutálela se dolů. Byli jsme už skoro u vrcholu. Dívali jsme se na botu. Zatímco já se mlátila smíchy, manžel se dušoval, že mi pro botu zajde. Utišovala jsem ho, že bota nahoru nepoletí a dole jí najdem při zpáteční cestě. Nejsem přece srágora. Bota se po pár metrech zastavila o kořen stromu. Naštěstí. Nebyla tak daleko, abych pro ní nešla. Nedovedu si představit, že bych zpátky měla jít bez boty. To by mě to moje hrdinství štvalo za krátkou dobu podruhé.

Dolezli jsme po dvou hodinách nahoru a kochali se pohledem. No, kochali. Manžel se kochal. Mě popadl panický strach z výšek. Rozhodla jsem se neuskutečnít svůj sen a dobýt horské velikány.

Zpátky jsme šli po turistické stezce. Napříští rok jsme si túru zopakovali. Měli jsme sebou vypůjčené děti, takže jsme byli ohleduplní a šli tam i zpět po turistické. Jaké bylo překvápko, že na vrcholku jsme po turistické byli za necelou hoďku.

To je celý můj manžel, jak někdy zavelí, že jdem zkratkou, tak vsadím boty, že buď nedojdeme vůbec nebo tak s dvouhodinovým zpožděním.

Už se nám i stalo, že jsme takhle šli zkratkou skrz hluboký les. Věřila jsem, že to místo manžel zná. Nenápadně jsem se zeptala, zda už tady někdy byl. Jeho odpověď: „Ne“, mě naprosto dostala. Ptala jsem se dál: „Jak se dostaneme domů?“ On: „To nemůžu říct, když ani nevím, kde jsme a kde je nejbližší lidské sídlo.“ Zvědavě jsem se ptala dál: „Máš mobil?“ „Mám, ale není tu signál, už jsem se koukal.“

Já: „Hm, víš aspoň jakým směrem jdeme?“

On: „Měli bychom jít zády k slunci. Celou dobu jdeme za Sluncem.“

Já: „Je ti znám fakt, že Slunce po obloze putuje?“

On: „Jé, to jsem si ani neuvědomil.“

Takže jsme putovali sem a tam lesem světem. Objevili jsme spoustu nádherných míst, viděli jsme vlčí smečku, stádo nádherných jelenů, zjistila jsem, že umím lézt po stromě rychlostí 100 km/hodinu, když mi naproti běží divočák.

Na sever plánujeme příští rok. Nějaký úžasný sever to není. Bude to buď Finsko nebo Norsko, možná Švédsko. Pojedeme s malou, tak jsem zvědavá, co nám manžel zase připraví za překvápka.

Vlaďka006

Děkuji Vlaďko, jestli mohu doporučit, jeďte do Finska do národního parku Lemmenjoki. Je to nejsevernější park ve Finsku, největší a v podstatě nejopuštěnější. Dá se tam za rozumné peníze pronajmout chata na ostrůvku, nebo na břehu řeky s loďkou, a je tam několik nádherných chat, kde můžete zdarma jednu noc přenocovat. A ty jsou od sebe cca 10–15 km daleko.  Byl jsem tam v zimě a chystám se tam s rodinou  někdy na podzim, až všechny vřesy budou červené… Je tam nádherně…

Jaké bylo vaše největší dobrodružství ? Svěřte se nám.

redakce@zena-in.cz

A pro jednu z vás, jejíž příspěvek se mi bude nejvíc líbit, mám připraven dárek: Vichy Liftactiv Derm Source Denní krém pro normální a smíšenou pleť 50 ml v hodnotě 750 Kč. Abyste při vašich dobrodružstvích byly krásné...

Vichy