Umělé přerušení těhotenství

krysa66: nepleteš si malinko pojmy? interrupce 6-letého dítěte? to přece nemyslíš vážně?!? 6-leté dítě samo přežije, 12týdenní zárodek ne, takže je řeč o dvou naprosto rozdílných věcech.....to fakt hláška anonyma 146 byla docela na místě!

Myslim si, že ani jedna z nás nemá právo soudit počínání toho druhého. Některé názory mi přijdou jako z jiné doby.

Petrula: s tou selekcí jsi to řekla moc hezky. A rozhodně nechápu co je na tvém rozhodnutí odsouzeníhodné, naopak. Myslím že i tohle rozhodnutí které je vlastně zoufalým rozhodnutím stojí strašně moc sil a hodně bolí.

míša: Věřím, a upřímně řečeno těmhle rodičům bych nakopala prdel. Všichni tihle "chytráci" co to berou tak že jejich brouček se nebude koukat na postižené děti by byli první kdo by řval, kdyby sami měli postižené dítě a jiní rodiče reagovali přeřazením svých zdravých dětí jinam.

míša: jo, tos vystihla, to je dost typická věta a dokud člověk v té situaci není, těžko odhadovat. Taky mi kdysi na praxi jedna maminka vyprávěla jak chlapovi řekla že pochopí když odejde (další děti mít nemohla) a ten ji totálně sprdnul jestli se nezbláznila neb miluje ji i to dítě a prostě jsou rodina a tečka jenže bohužel statistiky hovoří jasně co se reakci chlapů týče. Jiné mamince muž pořád vykládal jak to zvládnou a když byl synovi (retardovaný kvadruplegik) rok tak prostě zmizel a akorát vcelku pocitvě posílá alimenty.

míša: no přesně....já zažila základku, kde ta paní učitelka prostě žádné takové dítě (i když mělo osobní asistentku) nechtěla - a ředitelka se jí neptala a prostě jí ho tam šoupla a bylo a taky jsem zažila školu, kde paní učitelka nám s úsměvem říkala, "vedení za mnou přišlo že prej jsem taková flexibilní a jestli by mi to nevadilo, tak jsem řekla že by mi to nevadilo" a tam to byla naprostá pohoda, prostě tam to vypadalo tak, jak integrace vypadat má...taky vyprávěla že před začátkem první třídy na schůzkách s rodiči jim to řekli a rodiče to vzali velmi pozitivně, nikdo svoje dítě nikam nepřehlašoval a funguje to perfektně - akorát to postižené dítko nechodí na tělocvik, a to zas vedení zařídilo tak že v rozvrhu je buď první nebo poslední hodinu, aby to postižené dítě nemuselo sedět v tělocvičně.

petruška 2: Důchod pro tu maminku pak je, ale je naprosto minimální, protože se počítá z těch "výdělků" kdy byla s dítětem doma - takže to vychází fakt na tak málo, že to není snad ani na nájem. Prostě se s tím nedá vyžít. A radit té mamince, která se celý život starala, ať tedy jde do domova důchodců, protože tam jí sociální pracovnice zařídí veškerý příspěvky, to by mi přišlo víc než ubohý (v domově důchodců kde je zajištěná strava a tak musí ten důchodce mít určitou částku peněz pro vlastní potřebu).

A s tím stacionářem souvisí i respitní péče. Ta je u nás minimálně a zatím hlavně pro ty, co se starají třeba o stařičké rodiče. Na dva týdny je převezme specializované zařízení, rodina si udělá dovolenou, nasbírá síly a když se vrátí tak si zas babičku nebo dědečka vezmou domů. Každý psycholog a i každý pořádný doktor vám řekne jak je to strašně důležité, aby ten, kdo se stará, tenhle odpočinek dostal. Jen tak mimochodem, v Praze je na tohle specialiazivané snad jen jedno zařízení. Jak je to mimo Prahu si netroufám odhadovat. No ale zpět k věci - rodiče od handicapovaných dětí tohle potřebují přece taky. Zdravé dítě jede na školu v přírodě nebo na tábor, handicapované může z různých důvodů málokdy. Taky jsem zažila tábor kde byli i vozíčkáři a bylo to super - hlavně díky vedoucím. Ale u hodně těžce postižených dětí to prostě nepřipadá v úvahu a rodiče si pak koledují o syndrom vyhoření.

míša: ad 124: dokážu si představit - na tohle fak ještě naše kultura není příliš připravená - integrace furt bohužel nevypadá jak by měla - zatímco leckde je to naprostá samozřejmost. Vím o školách kde to berou skvěle a paní učitelky si dají záležet na tom aby rodiče všech dětí pochopili že integrace obohacuje všchny zúčastněné a děti to taky berou v pohodě, ale taky vím o školách kde paní učitelku vyloženě obtěžovalo že tam má holčičku na vozíku. A děti dokážou být hodně kruté, zejména když cítí, že dospělák stojí vlastně za nimi.

míša: upřímně řečeno, já bych asi taky volila těžce postižené dítě neporodit....studovala jsem sociální pedagogiku a během praxí se setkala s takovými osudy, že fakt ty lidičky bezmezně obdivuju, jakou sílu v sobě našli. Ano, možná kdybych musela, taky bych ji našla - ale co když ne? Pak by to přece odneslo to dítě! A já bych určitě nechtěla aby dítě vychovával ústav a ne já! Naši sousedi mají těžce mentálně postiženou dceru, každý den ji vozí do denního stacionáře, kde se hodně zlepšila, ale dřív třeba tyhle možnosti vůbec nebyly. Je dobře že dnes jsou, ale i tak je to prostě rozhodnutí každého a fakt bych si nedovolila odsoudit rodiče, kteří po zralé úvaze řeknou NE. Jeden můj známý, shodou okolností gynekolog co potratům příliš nefandí, taky říká že je to na těch rodičích. Jeho manželka dokonce potrat podstoupila, když čekali první dítě - našli asi v pátém měsíci těžkou vývojovou vadu srdce (má ji prý jedno miminko z několika set tisíc) a tyhle testy měly v podstatě jen díky tomu že on je v oboru, jinak se moc běžně nedělají - a ta vada srdíčka byla neoperovatelná, mimi by nepřežilo víc než dva dny....V tomhle případě si taky dokážu představit spíš, že podstoupím zákrok v pátém měsíci, kdy to ještě není kompletní malý človíček, protože musí být o malinko (ale fakt asi ne o tak hrozně moc, pokud se oba na to děťátko hrozně těší) snazší se s tím vyrovnat než když se to mrně narodí, rodiče ho slyší plakat, můžou ho vzít do náručí - a po dvou dnech najednou ta prázdnota. Nene, odsuzovat v tomhle případě potraty by mě ani nenapadlo.

Já vím že lidé, kteří postižené dítko vychovávají, veskrze nelitují a jsou šťastní že ho mají. Ale i přes všechnu tu lásku se někteří rozmýšlejí, že kdyby tehdy už byly možné testy na poškození plodu, možná by se zachovali jinak.....

míša: Souhlas! ono se to hrozně snadno odsuzuje, ale pak když přijde na lámání chleba....
Kdyby u nás trošku líp fungovala respitní péče tak by na to možná trošku taky lidi koukali jinak, ale takhle...já sama doufám, že tohle rozhodnutí mě nečeká. Ale nic jiného než doufat dělat nemohu. Nikdy bych neodsoudila nikoho, že takové dítě se rozhodně neporodit. Já si fakt sama za sebe nedokážu představit, jak bych se svou tělesnou konstitucí tahala třeba patnáctiletého kvadruplegika. Ano, to dítě bych nemilovala o nic míň než kdyby bylo zdravé, možná naopak, ale v tomhle případě bych neměla šanci zvládat to fyzicky od momentu kdy by to dítko vážilo víc než dejmě tomu 30kg. Psychicky třeba jo, kdo ví, těžko si představovat. Navrch když jsou zrušení osobní asistenti a civiláci. A nejde si neuvědomit ani to, že když handicapovanému dítku obětuju svůj život a budu s ním doma, tak nebudeme mít pořádně z čeho žít, pokud by třeba manžel neměl extra vysoký plat (a leckterý chlap postižené dítko nekousne a od rodiny odejde).

Sandy:

Pevně doufám, že potrat nikdy nebudu muset podstoupit a že o něm ani nikdy nebudu muset uvažovat. I tak jsem ale přesvědčená o tom, že každá žena by tu možnost volby měla mít. Každá z nás se může dostat do situace, kdy se to bude zdát nejlepším řešením pro tu matku i pro to dítě. Fakt mě neskutečně irituje, že o něčem tak intimním mají tendence rozhodovat chlapi (návrhy kriminalizace potratů a podobně zhovadilé myšlenky). Je to rozhodnutí té těhotné ženy a pro většinu těch žen je to rozhodnutí, které je všechno jen ne jednoduché. Většinou je rozhodnutí zoufale bolestivé.

A k tématu postižené dítě - nikdy bych nikoho neodsoudila, že nedonosil dítě, které by mělo malou šanci na plnohodnotný život. Starat se o JAKKOLI handicapované dítě je nesmírně vyčerpávající a náročné, i když to dítě to třeba oplácí bezmeznou láskou. Každý si někdy potřebuje psychicky i fyzicky odpočinout aby totálně nevyhořeli a dokud u nás nebude alespoň jakž-takž fungovat respitní péče, tak rodičům postižených dětí se nikdy tohoto odpočinku pořádně nedostane. Všichni tihle lidé mají můj nesmírný obdiv.

Vivian: tak nějak

Lotka: co jak se mi hodí do krámu?
O.k., když tě to zajímá... zjišťuju, že u mě je postoj vůči tomuto problému s věkem čím dál míň liberální...
Nikoho nechci odsuzovat, ale nad některými mi prostě zůstává rozum stát , fakt že jo...

A dost keců.

Ilono, já nikdy neodsuzuji situace, do kterých jsem se nedostala. Vůbec nevím, co bych dělala, i když jsem jen na chvíli musela prožívat hrůzu, kdy mi řekli, že mé dítě může mít Downův syndrom. Ale právě tvůj příspěvek č. 94 je tak odsuzující, že jen kvůli němu tady s tebou polemizuju. Takže tvoje věta - nikdo nemá právo toho, kdo ne, soudit... už pro mě nemá váhu, protože nejsi zrovna tím příkladem.

Ilono, ale plánovaně si nikdo postižené dítě nepořizuje. A pokud jsou páry, kterým se nedaří mít dlouho děti, až ve vyšším věku, tak ti určitě taky vědomě neplánují, že budou mít dítě postižené.

Jasně, píše, že vědomě....ale kdo to ví s určitostí, když má dítě v děloze...každý nejdřív doufá.

Nehledě na to, že kdybych přemýšlela, jako ilona a narodilo se mi dítě, o kterém bych zjistila až po narození, že je těžce poškozené...zabila bych ho?