Prošla jsem si v životě vším, byly okamžiky krásné, i ty, při kterých se mi chtělo umřít, kdy bolest, která mnou prostupovala, byla nepřekonatelná, kdy jsem stála na kraji skalního útesu a chtěla skončit se životem. Jen málokdo zažívá v životě jen to hezké, tak i já se snažím přenést přes to nehezké nebo ošklivé. Ale přenést se přes smrt dítěte, to chce opravdu obrovskou sílu matky. A najít znovu smysl života je jeden z nejtěžších okamžiků...

Naše dcerka zemřela ve čtyřech letech, příběh to byl smutný, tragický a já jej dodnes neumím a možná ani nechci pojmenovat. Je to něco, co nikdy nepochopím, co nikdy tomu nejvyššímu neodpustím. Něco, s čím jsem se musela naučit žít a dokázala to jen díky skvělému manželovi a dcerce, která se narodila dva roky poté, a synkovi ještě o rok mladšímu. Dnes žijeme jako normální rodina a před dětmi se snažíme nedávat jakkoliv najevo bolest, která ani časem neotupí.

Nechtěli jsme je zatahovat do našeho smutku. Jako tiché útočiště, kde jsme si mohli otevřeně poplakat a kde jsme mohli s dcerkou mluvit, byl náš malý hřbitov. Tam jsem se uchylovala, když na mě padl splín, a mluvila a mluvila, dokud jsem se z toho nevymluvila, alespoň pro tu danou chvíli. Tam jsem měla pocit, že můžu být alespoň trošku s dcerkou v kontaktu.

Její dětsky nevinná tvář se na mě usmívala z malé fotky a já pokaždé prosila, spílala, plakala a chtěla ji zpět. Její hrobeček jsem opečovávala, aby měla kolem sebe hezky, ale pro samotný zármutek jsem rozhodně nezapomínala a nezapomínám ani na naše další dvě děti, které mi dělají radost a kterým věnuji spoustu času, ve snaze nepromrhat ani chvilku.

Na hřbitov se pravidelně vypravuji v neděli odpoledne, kdy jsou děti na návštěvě u babičky a já poklidím spadané listí, vyměním vodu ve vázách, přinesu čerstvé květiny a popovídám si. To vše byla taková zaběhlá rutina, která mi po těch letech připadala naprosto samozřejmá. Až do té doby, kdy na mě čekalo hrůzné překvapení. Jednu neděli jsem se vydala jako vždy na hřbitov a to, co jsem uviděla, mě málem zabilo.

Ano, i u nás se občas objevil nějaký vandal, který sebral z náhrobku kytku, který sfouknul nebo ukradnul svíčku, ale nám, nám ukradli vše, včetně urny s mou dcerou!

Nikdy nepochopím ten hyenismus, ten neskutečný cynismus, to neřádství, nelidskost a hloupost. Kdo může udělat něco takového?!

Anna