Prošla jsem si v životě vším, byly okamžiky krásné, i ty, při kterých se mi chtělo umřít, kdy bolest, která mnou prostupovala, byla nepřekonatelná, kdy jsem stála na kraji skalního útesu a chtěla skončit se životem. Jen málokdo zažívá v životě jen to hezké, tak i já se snažím přenést přes to nehezké nebo ošklivé. Ale přenést se přes smrt dítěte, to chce opravdu obrovskou sílu matky. A najít znovu smysl života je jeden z nejtěžších okamžiků...
Naše dcerka zemřela ve čtyřech letech, příběh to byl smutný, tragický a já jej dodnes neumím a možná ani nechci pojmenovat. Je to něco, co nikdy nepochopím, co nikdy tomu nejvyššímu neodpustím. Něco, s čím jsem se musela naučit žít a dokázala to jen díky skvělému manželovi a dcerce, která se narodila dva roky poté, a synkovi ještě o rok mladšímu. Dnes žijeme jako normální rodina a před dětmi se snažíme nedávat jakkoliv najevo bolest, která ani časem neotupí.
Nechtěli jsme je zatahovat do našeho smutku. Jako tiché útočiště, kde jsme si mohli otevřeně poplakat a kde jsme mohli s dcerkou mluvit, byl náš malý hřbitov. Tam jsem se uchylovala, když na mě padl splín, a mluvila a mluvila, dokud jsem se z toho nevymluvila, alespoň pro tu danou chvíli. Tam jsem měla pocit, že můžu být alespoň trošku s dcerkou v kontaktu.
Její dětsky nevinná tvář se na mě usmívala z malé fotky a já pokaždé prosila, spílala, plakala a chtěla ji zpět. Její hrobeček jsem opečovávala, aby měla kolem sebe hezky, ale pro samotný zármutek jsem rozhodně nezapomínala a nezapomínám ani na naše další dvě děti, které mi dělají radost a kterým věnuji spoustu času, ve snaze nepromrhat ani chvilku.
Na hřbitov se pravidelně vypravuji v neděli odpoledne, kdy jsou děti na návštěvě u babičky a já poklidím spadané listí, vyměním vodu ve vázách, přinesu čerstvé květiny a popovídám si. To vše byla taková zaběhlá rutina, která mi po těch letech připadala naprosto samozřejmá. Až do té doby, kdy na mě čekalo hrůzné překvapení. Jednu neděli jsem se vydala jako vždy na hřbitov a to, co jsem uviděla, mě málem zabilo.
Ano, i u nás se občas objevil nějaký vandal, který sebral z náhrobku kytku, který sfouknul nebo ukradnul svíčku, ale nám, nám ukradli vše, včetně urny s mou dcerou!
Nikdy nepochopím ten hyenismus, ten neskutečný cynismus, to neřádství, nelidskost a hloupost. Kdo může udělat něco takového?!
Anna
Nový komentář
Komentáře
Je to smutne,cim jsi prosla,ale zivot jde dal a ty se soustred na sve deti a vzpominku na tvou zemrelou dcerku ti nikdo nevezme,ta ve tvem srdci zustane az do smrti....
Nyotaimori: ježíšikriste
toho šmejda, co to udělal vezme čert. Ale ty se spíš soustřeď na přítomnost, na své děti, které potřebují veselou maminku. Vím, že to, čím jsi musela projít je to nejhorší, co člověka může potkat, ale život je prostě tak hnusnej. Ale musíš jít dál a já ti přeji, aby už tě potkávaly jen samé hezké věci.
Příběh je to smutný, ale milá Aničko,ale příliš jsi zůstávala v minulosti. Myslíš, že Tvoje děti chtějí být každou neděli uklizené k babičce? Aničko, zlodějina na hřbitově je jedna věc - a to pěkně odporná, živé děti Tě potřebují víc!
o vandalstvi vime kazdy sve, ale to co se stalo mame, tak to jsem fakt jeste nikde nevidela. mely jsme po generace spolecny hrob a jednou se pribuzenstvo rozhodlo tuto "tradici" zrusit. takze jsme si sli pro dedu a ejhle, dedu nam v nove krasne urnicce ukradli pribuzni a nechali nam tam 15 let starou polorozpadlou urnu s jejich pribuznym...tohle je fakt hustej hyenismus!
Lidi se ničeho a nikoho nebojí, a pak to tak vypadá.
od těchto lidských fekálií ... co taky s takovýma ... nenapravitelnýma.
I kdyby jej chytili, dostane max. podmínku ...
Kolikrát si vzpomenu na jeden amer.film, kde hlavní hrdina každý večer odcházel do ulic a čistil město
Brett: kolega mi onehdy vyprávěl, že mu z hrobu na vesnici, kam se dostane jen občas, někdo ukradl ten umělý písek (kamínky), co měl na celé ploše. Je to problém, správci hřbitovů vědí, že se krade, ale nemají peníze na ostrahu. Urny i sochy se kradou kvůli materiálu. Sochy možná udají v zahraničí nebo nějakému snobovi na zahradu, ale co proboha s urnou? To snad ve výkupně poznají!?
Sisi 8. Jasný, že každý nemá svoji zahradu, ale že u nás ani není možnost volby, to mi chybí. A jestli někdo touží porovnávat výzdobu svého hrobu s hrobem souseda, ať tu možnost má. Jen bych uvítala i uzákonění možnosti pohřbívání mimo hřbitovy.
Je to opravdu smutne, co se dnes deje. Nam take na nahrobnim kameni ukradli kovovou hlavu Krista, zbylo tam po ni jen svetle misto. Jinak pokud jde o moje rodice, prali si byt spolecne rozptyleni a tak jsme jejich popel nechali rozptylit. Uz je to temer 15 let, na louku rozptylu chodime pravidelne pri vyrocich a svatcich, prineseme kyticku, svicku, postojime a zase jdeme. Myslime na ne i kdyz nemaji zadny honosny hrob. Myslim ze laska k bliznimu neni v tom, jak ji projevujeme navenek, ale v tom, jak o nem smyslime uvnitr. Jinak pribeh pisatelky je velmi smutny, ale urcite takovych jako ona jsou spousty. Nemyslim ted primo ukradene urny, ale smrt ditete.
Saturninka:
hezky jsi to napsala, já ani nemá sílu, ale myslím si to samé
...já ani nevím, co napsat, sedím v práci, máme tu dealera na jednání a mně se chce
. Přeju Aničce a celé její rodinkce kopu
. A té zrůdě, co takhle zaryla znovu nůž do již zničeného srdíčka, té ani nevím, co přát, páč za TOHLE snad není žádný trest dostatečný.
Anicko, preju hodne sily a
Kacena1: naprosto souhlasim...
nepodařilo se mi zdárně odeslat, zkouším znovu: moc vás, Anno, lituju, protože pro takovou krádež není žádná omluva a pevně věřím, že zloději dopadnou po zásluze, i když je světská spravedlnost nedostihne. Existuje i jiná, vyšší. A k vašemu neutišitelnému žalu za dcerkou: mám velmi dobrou známou, duchovní. Zemřel jí otec, profesor teologie, dochovala maminku, pečovala o těžce nemocnou sestru. V duchu jsem se divila, když o nich vyprávěla vesele, bez nářků a jaksi "civilně", což bych u ní nečekala. Ona mi to vysvětlila - (věří samozřejmě v posmrtný život). Naši mrtví prý nechtějí, abychom na ně vzpomínali s bolestí, trápili se žalem a nenechávali je v klidu. Naopak - tím, že se vyrovnáme s jejich odchodem a vírou, že se s nimi po čase zase potkáme, jim dáváme největší důkaz naší lásky. Možná, kdybyste zkusila tento přístup, by pro vás začal být život snesitelnější.
A co si pak může člověk myslet o tom nebo o někom, když koupí na hrob krásnou kytku a druhý den je pryč. Jenže na hrobě o tři místa dál!!! Vzít si ji zpět? Někdo tě uvidí a na malém městě budeš do smrti za zloděje, co krade kytky na hřbitově.
A na co mu ta urna bude? To je hnus fakt takový lidi! Na mučidla s ním.
posledni dobou fakt lituju toho, ze u nas neni pravo Sarija. Tech bezrukych a ukamenovanych...to by jich bylo...
Ne, prostě nemám slova ...
Milá Anno - přeju ti, aby ti tvoje dcera a syn přinášeli do života jen radost a štěstí
P.S. obdivuju tě, já bych v tvé situaci skončila na psychyně
Hnus, hnusný. Nelíbí se mi myšlenka hřbitovů. Chápu, že je to problém hygienický, ale ráda bych byla, nebo měla svoje blízké, na mě a jim příjemném místě. Na zahradě nebo na místě, kde jsme rádi, nebo oni byli, rádi. Dávat na odiv svůj smutek a vyšperkovávat hrob, abych měla hezčí než ostatní, se mi příčí
(jsem z vesnice, tady to tak funguje).
ten nahoře (jestli je a navíc s jeho divnou spravedlností?) takhle myslel a chtěl Tě odtrhnout zpátky mezi živé. 
Anno, možná na Tebe
K tomu snad ani není co říct. Strašný.......
Kéž by zloději upadli obě ruce...
Anno, preji hodne sily k prekonani tak otresne situace.
Nedokazu pochopit, jak nekdo muze neco takoveho udelat, takovym by meli hned po chyceni jak na Strednim vychode useknout ruku!