Moje oblíbená hra? Bez váhání říkám wrestling! Lámat si ruce, nohy, vysoko vyskočit a zabořit se loktem do žeber ležícího soupeře. Někdy ho i zabiju, ale o to přece jde, ne?
Pokaždé, když se na internetu objeví zpráva o dětských násilnících, většinou nechybí ani zmínka, že ten a onen byl fanda počítačových her. Jen tak mezi námi, které dítě dnes není? Pokud tam tahle zmínka není, objeví se přinejmenším v diskuzi cosi o tom, jak střílečky probouzí v lidech agresi.
Tak aby bylo jasno, nevěřím tomu ani zbla. Například američtí vězni na některých počítačových hrách trénují svůj návrat do „normálního“ života. Chodí nakupovat, vydělávají peníze, a učí se tak zodpovědnosti.
Jen tak mezi námi, i já jsem zapálený pařan. Když jsem coby teenager objevovala kouzlo počítačových her, považovala jsem za jednu z oblíbených kratochvil vystřelit někomu virtuální mozek z virtuální hlavy, vyvolat pouliční bitvu a sežehnout policajta plamenometem.
Teď jsem dospěla (ach ne!). Věkově i technicky. Vloni jsem si k Vánocům nadělila vymakanou herní konzoli a opatřila si několik zajímavých her. Na první pohled neškodné karaoke, kterým s oblibou terorizuji sousedy, klasiku – auta, válku mafií a konečně wrestling.
A ano, jsem agresivní. Jenže to jsem byla ještě dřív, než jsem se zjistila, k čemu slouží ovladač na televizi. Svoje geny nezapřu. Ale taky musím přiznat, že hraní takových her ve mně agresi neprobouzí, ale naopak tlumí. Terapeutický účinek lecjakých her, kde se měníte v řezníka, jsem si mohla vyzkoušet na vlastní kůži.
Upřímně – co uděláte vy, když vás někdo opravdu, ale opravdu naštve? Hodíte s něčím? Nadáváte, křičíte? Já, když jsem doma, popadnu ovladač, vytvořím si soupeře – wrestlera a pojmenuju ho po dotyčné osobě. Nic mi v daný moment nečiní větší radost než rozmlátit mu ten jeho ksicht skládací židlí. Vím, že v reálu to udělat nemůžu, tak se uspokojím aspoň virtuálně. Stačí dva, tři středně těžké souboje a jsem klidná.
Znovu opakuji, že hraní počítačových her neškodí (vyjma závislosti), nýbrž pomáhá. Vypadám snad jako vrah? Já? Taková něžná, romantická, milá a naprosto nevinná dušička?
Eva Soukupová
- Podělte se o své zážitky z hraní her! Napište mi, jaké hry nejraději hrajete a jestli si vůbec rády hrajete. Nebo třeba váš nejlepší herní zážitek... více o dnešním tématu najdete v novince: Ahojte! Den plný her začíná!
- Na redakčním mailu také očekávám vaše příspěvky k dnešní povídce na pokračování!
- redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Vybíjet se u her je dle mýho normální. Pořád lepší než jít a někomu nabít ofiko. A horší než to jít vybít do posilovny.
Já mám PC hry docela ráda ale je fakt, že už tomu tolik nedám ... a Homecoming SH se mi nějak pořád nechce hrát.
Co já se nahrála BStonea, Prince z Persie a máma nastřílela kachen a podobných blbin
OlgaMarie — #15 K takovým odborníkům prý lidi chodí, když se chtějí přesvědčit, že existuje ještě větší cvok
Yazoo — #14 Fakt bych se asi pobavila, kdyby tohle dostal na stůl odborník na psýchu. Nic jiného jsem tím nechtěla říct. Mně už stačí, že když údajně dítě kreslí některého rodiče s rozpřaženýma rukama, tak to prý ten rodič na dítě křičí. Já na děti i ječívala, manžel nezvedl hlas ani na mě, natož na děti. Přesto ho malovaly, jakoby chtěl objímat dub a mě s rukama připaženýma.
no ty vole! Tady někdo přizná, že relaxuje u hraní akčních her a už ho posílaj do cvokhausu
OlgaMarie — #11 To u mě nehrozí
příští týden budu psát, jak jsem nemohla přihlížet "vraždě" akvarijsní rybičky a tak jsem ji hrdinky zachránila, ale málem zabila sebe.
FAXÍK — #12
nemám důvod chodit ani k jednomu
taky bych ráda znala vyjádření psychologa, nebo psychiatra
Eva Soukupová — #10 Stejně by mě zajímalo, jak by se vyjádřil psycholog nebo psychiatr. Asi jsem shlédla móc detektivek, kde byl vrahem někdo, kdo od představ přešel k realitě.
kebulkaevulka — #5 ten titulek je samozřejmě nadsazený :) krev teče jen virtuální, samozřejmě. Uklidňuje mě to hraní a ten pocit, že jsem mu to nandala :)
Eliza — #6 Díky :) Někdy bohužel není xbox po ruce a tak házím s věcma, pokud možno takovýma, který se nerozbijou. Ne, že by mi na nich v tu chvíli nějak záleželo, ale kdo to má furt poslouchat, že jo?
enka1 — #7 Takže je to vlastně takové podobné, ale štípání dříví je o fous užitečnější
delfi.na — #9 Někdy taky stačí nešikovně přejet prstem po hrotu karty a teče doopravdy :)
brr ... takové hry já nemusím, já raděj karty, i tam jde někdy o krev, když prohrávám
No vida a mně je z takových věcí nevolno, jen o nich čtu
Ale pokud tě to uklidňuje a nikdo živý to neodnese, nevidím v tom problém
..hlavně když to nemusím hrát já.
Tak to já mám,když sekám dříví. Nevidím polínko, ale.....!
Eva Soukupová — #4 Stojím za Tebou. Je mi to sice cizí, ale protože víš přesně proč jsou Ti tyhle hry ventilem, beru to jako výtečnou terapii. Myslím si, že ani psycholog by nemohl mít jiný názor.
Eva Soukupová — #4 To né,jen proto ,že tě uklidnuje když teče krev,předsi nejsi blázen,jen trochu zvrácená
kebulkaevulka — #1
proč proboha? Protože nehraju poklidné šachy nebo scrable? Mně ani mému okolí tohle občasné hraní přece neškodí. Spíš naopak :) Ubylo rozbitého nádobí
kebulkaevulka — #1 K této osobní anamnéze by bylo dobré znát vyjádření psychiatra.
Že by latentní zabiják?
Navrhuji léčení