Pejskaři jsou tak trochu divná sekta. Říkají si jmény svých čtyřnohých miláčků - to je samá paní Bobíková, pán od Maxíka nebo slečna Rexíkovic - volají na sebe přes půl sídliště věci jako „My háráme!“ nebo „Ještě máte ten průjem?“, varují se, kde jaký nehodný občan vyhodil či vyvrhl jakou nelibě zapáchající pochutinu, kterou by mohli jejich svěřenci takzvaně „zbufetit“ či si v ní naparfémovat hřbet a neustále spolu vedou řeči o tom, co ten jejich zase vyvedl nebo co nového umí.
Ten náš...
Ne že by se všichni pejskaři mezi sebou milovali - majitelé malých pejsků někdy nemají v oblibě majitele těch velkých, majitelé čistokrevných občas zahlíží na majitele „voříšků“ a majitelé těch nevychovaných na sebe vrčí a štěkají stejně jako jejich svěřenci. Přes jisté neshody se však pejskaři navzájem rádi svěřují. A tak na nejedné večerní či ranní vycházce slyším (a leckdy i vidím), že „ten jejich“ nechce přijít na zavolání, že zase rozžvýkal boty, že si odmítá nechat uzmout „ulovený“ odpadek, že se pere s jinými psy, že neustále štěká a v nejhorším případě že i na majitele zavrčí či se po něm dokonce zubem ožene.
Šéf z nouze
Podle výcvikářů tkví často příčina celé řady problémů v tom, že pes nerespektuje svého majitele jako vůdce smečky. A protože psí život hierarchické uspořádání vyžaduje, rozhodne se takový zodpovědný psík, že mu nezbývá nic jiného, než roli vůdce převzít (pravda, někdy o ni vyloženě usiluje, ale jindy ji opravdu převezme jaksi z nouze). Což vede k mnoha nepříjemným důsledkům, od neochoty nechat si vzít „kořist“ přes neposlušnost, ale i štěkání a napadání jiných psů a lidí (kdo jiný než šéf smečky by měl smečku bránit, že?), devastování vybavení domácnosti a vůbec k různým formám neposlušnosti až agrese.
Máme malé zuby
Řešení ovšem nespočívá, jak si občas někteří dvounožci myslí, v tom zmalovat psisku hřbet, ale v tom chovat se tak, aby pes pochopil vůdcovskou roli majitele. Toho samozřejmě dosáhneme i nějakým tím vytřesením za kůži na krku, případně chňapnutím po tlamě či jinými konfliktními metodami, protože však nejsme narozdíl od našich svěřenců vybaveni příliš dokonalým chrupem, ale o to výkonnějším mozkem, měli bychom využít spíše metod nekonfliktních, vycházejících ze znalosti pravidel smečky.
Kdo jí první?
Pravidlo číslo jedna zní: Šéf smečky jí první. Proto když chystáme svému miláčkovi krmení do misky, měli bychom si dřív, než mu ho dáme, sami něco vzít. Stačí schroupat jablko nebo kousek salátu. Teprve pak položíme misku s krmením na místo, kde se náš pejsek stravuje. A pokud možno trváme na tom, že se do jídla pustí až ve chvíli, kdy mu k tomu dáme svolení. V žádném případě ho pak nekrmíme u stolu, když sami jíme. Pokud už chceme pejskovi něco „od oběda“ schovat (ale pozor na pro psy nezdravé lidské jídlo!), měli bychom mu to dát až dojíme a do jeho misky.
Pán má přednost!
Pravidlo číslo dvě říká: Vůdce smečky chodí první. Procházíme-li tedy úzkými prostory nebo vycházíme-li třeba z bytu či domu, měli bychom nejprve vyjít my a až pak pes. Pokud se zvíře snaží kolem nás prodrat, přibouchneme mu před nosem, psa vrátíme zpátky (nebo dokonce vykážeme na jeho místo), znovu otevřeme... A tak dále, tak dlouho, dokud pes nepřestane na otevření dveří reagovat. Pak v klidu vyjdeme ven a psa zavoláme a pochválíme.
Vlezte mu do pelechu!
Pravidlo číslo tři říká: Vůdce smečky smí spát kde chce, nikdo jiný však nesmí do jeho plechu. Pokud si tedy nejste jisti tím, že vás pejsek plně respektuje jako svého pána, nenechte se uprosit žádným kňučením a srdcervoucími pohledy a do své postele ho nikdy nepusťte. Naopak udělejte čas od času to, že (v míře možné, samozřejmě) vlezete do jeho pelechu (když v něm pes není).
Přivolání má být pochvala
Pokud váš pejsek provede nějakou rošťárnu, doporučuje se spíše něž ho trestat provést s ním několik cviků poslušnosti (sedni, lehni a podobně) a za správné předvedení ho pochválit. Nekonfliktním trestem je také nevšímání si psa, případně dokonce jeho odhánění či krátkodobé (!) uzavření „na samotku“. Trest pak ukončíte přivoláním a pochvalou, čímž dosáhnete toho, že pejsek bude na přivolání radostně přibíhat.
Také veškeré aktivity byste měli iniciovat vy - hrajte si, hlaďte svého čtyřnožce, choďte s ním na procházky - ale pokud možno tehdy, kdy chcete vy, a ne tehdy, kdy se vám začne pejsek vnucovat. Můžete samozřejmě použít trik s nějakým povelem - třeba sedni - a když ho psisko splní, vyhovíte mu a pohrajete si s ním.
Tyto triky (a řada dalších) vychází z etologie - vědy o chování zvířat - a pomohou vám zvládnout vašeho miláčka bez zbytečných konfliktů a násilí.
S využitím informací z http://www.psycholog-psu.com/
Máte doma pejska? Jak Vás poslouchá? Kdo je u Vás pánem smečky? Měla jste někdy problémy s tím, že Vás pejsek za pána smečky nepovažoval? Má Váš čtyřnožec nějaké zlozvyky?
Nový komentář
Komentáře
náš kokršpaněl miluje vodu, nepřejde kolem louže nebo potoka, aby se v nich nevymáchal, ale do vany ho taky musím nosit, dobrovolně by nešel a klepe se v ní, jak kdybych ho sprchovala kyselinou
Děkuji za radu, zkusím to
Evikus: Tak začněte trénovat na suchu na zahradě, aby neklouzal pod rukama. Základ je naučit ho, že se nesmí vzpouzet proti tvojí manipulaci, nikdy a za žádných okolností.
veet: To je nejlepší přesvědčit ho, že se na veterině většinou nic neděje. Ber ho s sebou pokaždé, když tam jdeš, ať už třeba jenom pro prášky na odčervení nebo přípravek na klíšťata, nebo se jen na něco zeptat. Když na něj z deseti návštěv veterinář devětkrát ani nesáhne a ještě mu tam třeba dáš nějaký pamlsek, tak časem zjistí, že se není čeho bát.
Evikus: Strčit teploměr do zadku si nechá dobrovolně 99 % psů, věř tomu, že vzpouzející se protestant není typická ukázka. Pes nemusí koupání milovat, jeden náš pes hystericky nesnáší vodu, a na koupání používám ten fígl, že ho postavím do vany a řeknu "zůstaň"
Ksichtí se u toho jako nejtýranější chudák na světě, ale nic mu nezbývá, panička řekla.
ještěrka.ehp: to je sice pravda, ale když ti 40 kilový pes klouže pod rukama je to těžký
když už jsme u těch rad, můj pes má panickou hrůzu z veterinářů, nevíte někdo jak to udělat,aby se trochu minimalizoval???
Evikus: Ťapina je veterinářka, její rady se drž
Já osobně Ti můžu poradit jenom to, že pokud pro psa budeš pánem ty,nebudeš potřebovat pomoc, abys ho udržela ve vaně. Prostě tě poslechne, protože TY si pán, ne on 
Můj mazlík se mnou čas od času spí v posteli,ale rozhodně si nemyslím, že by mě nebral jako vůdce smečky. Spíše mě zbožňuje až moc a zlozvyků, hlavně těch které pochytal od lidí máš spoustu
. což oni mají sklony je u nás okukovat a pak se opičit jako malé děti,ale jinak ta věrnost, ochota a radost se nedá ničím nahradit
Ťapina: No tak mi poraď nějakej fígl! Jak říkám koupali jsme jí asi 5 x zatím a jí se to prostě nelíbí, utíkala nám z vany, ale když jsme na ní dva tak jí jakž takž zvládnem ale v jednom ani náhodou. Prostě nějaký psi to nemají rádi no. Umýt by se nechala jedině u veterináře, tam je nejhodnější pes který si nechá i dobrovolně strkat teploměr do zadku
Tak tenhle článek je úplně postavenej na hlavu, nevím, kde se čerpaly informace, ale kdo má psa, ví, že to tak vůbec nefunguje. Já razím zlatou střední cestu při výchově našeho mazla a vím, že s tím pochodím za všech okolností.
Rikina: U nás psi chodí do postele jen budit páníčka. Na povel a razantně
Ťapina: Nebo ví, že až se to hovado odklidí z dosahu, jako pomstu mu vyžere žrádlo.
Kocour pak dřepí nad prázdnou miskou a ječí na celej barák. A když jde ochutnat do psího teritoria, ta moje štěkací šelma málem ani nezvedne ve spánku voko 
Mám fenku bordíka. Jsem u ní autorita i přes to, že do dveří chodí první a když byla nemocná, spala se mnou v posteli. Vím že ji odvolám z chumlu psů, když budu u toho, nechá si od kohokoli kouknout na zuby, uši, nechá sebou manipulovat. Je mazlík, dovoluji jí ledacos, ale když půjde do tuhého, bude mě bránit a poslechne když je třeba. Nedopustila bych, aby po mně pes vyjel a nenechal se sebou udělat to co potřebuji, ale na druhou stranu je pro mne člen rodiny a můj miláček. Myslím že to chce prostě rozumný přístup, tak aby byl šťastný pes i páníček a pesan neznamenal nebezpečí pro své okolí
Amálie: Má pud sebezáchovy
Ťapina: Muj pes nezaútočí ani na to kočičí hovado, co mu obtěžuje momentálně život. Kocour mu rozfikne drápem čenich, až kape krev, hafan si jen posměšně odfrkne a jde si lehnout, než to toho ichtyla přejde. Ani pysk nezvedne, ani nezavrčí.
Sirikit: No ale zas na druhou stranu, nekončila bych s výchovou psa v okamžiku, kdy si budu jistá, že na mě nezaútočí. To teda mám na svoje psy i jiné požadavky - aby neútočili ani na jiné lidi, aby neútočili na jiné psy a vůbec na jiná zvířata, aby všeho nechali, když na ně zavolám. A k tomu už nestačí jen pozornost a procházky.
Zlatuna: máš naprostou pravdu. Pes se chová tak, jak se k němu chová prostředí, resp. rodina (smečka), ve kterém žije. Na každého psa platí něco jiného, každé psisko je OSOBNOST. Je úplně jedno, jestli je to čistokrevný pes či vořech, ale prostě je osobnost. Máme už třetího psa a vím, o čem mluvím. A ještě něco, pes, ať je sebeostřejší, NIKDY nekousne do ruky, která ho krmí, hladí, prostě dělá mu blaho. Pes je smečkové zvíře, tudíž potřebuje kolem sebe pořád někoho mít, potřebuje pozornost. Každá rasa vyžaduje svoje. Pokud má někdo mini psa, tak mu stačí malá procházka a trocha pozornost večer v obýváku, pohrát si s hračkou, pomazlit se. A když si někdo pořídí bernardýna, tak se holt musí smířit s tím, že s ním denně bude pochodovat pár kilásků. Pro psa je nejhorsí nuda. Když se ho nikdo nevšímá. Pak si pozornost vynucuje třeba tím, že něco zničí, rozkouše. Pokud psovi denně předhodíte pár granulí a nevšímáte si ho, klidně se může stát, že na svého pána zaútočí. Proč vlastně ne? Vy taky nemilujete poslíčka, co vám domů přinese třeba pizzu. Taky mi ten článek v něčem připadá trochu ujetý.
Zlatuna: