Prostě nebylo zbytí. Narozeninová oslava, která se měla odehrát u nás doma a na kterou byla pozvaná babička a několik význačných rodinných přátel, mě donutila k nejhoršímu. Umýt okna.

Ale no jo, já vím, že jsou mnohem horší věci. Třeba skládání uhlí (ne že bych to někdy dělala, ale obvykle se to uvádí jako příklad opravdu odporné práce). Nebo kuchání drůbeže. Pro mě je ale mytí oken – tato relativně snadná a čistá práce – tím nejhorším, co mě vůbec může postihnout. Je to docela malér, protože zatímco závějí prachu pod pohovkou si nikdo nemusí všimnout celé měsíce a koš s nevyžehleným prádlem se dá taky docela dobře schovat, zablemtaná okna udeří do oka v okamžiku, kdy člověk vejde do místnosti.

A tak svádím duševní boj. Moje přirozená pořádkumilovnost (nedokážu se přinutit, aby mi bylo prostě jedno, jak ta okna vypadají) zápasí s hlubokým odporem k téhle práci. Vítězství se kloní střídavě na jednu či druhou stranu. Ale jako u všech domácích prací, i tohle je never ending story. Jen co ty potvory vyglančím do vysokého lesku, ještě ten den přijde lijavec, který zanechá na jejich zářivé čistotě podivné skvrny (to by mě vážně zajímalo, co nám to v té Praze padá z oblohy za chemické sloučeniny). Nebo je olíže kočka (ne, nevím proč to dělá, ale dělá to ráda. Možná jede v okeně?). Nebo na nich z vnější strany spáchá sebevraždu několik obzvláště vypasených much. Fuj!!! Člověk by čekal, že v závratné výši šestého patra už bude čisto a klid. Kdepak.

 

A tak si říkám, odkud asi tyhle uklízecí úchylky pramení. Mýt nádobí mi nevadí, vytírání podlahy a utírání prachu mě vnitřně uspokojuje a žehlení s puštěným rádiem a tou čisťounkou vůní, to je vyložené potěšení. Jen ta okna, ta okna… Psychoanalytik by možná diagnostikoval, že příčina je v nemožnosti dosáhnout dokonalého výsledku (vždycky tam nějaká malá šmouha zůstane, i když se snažím sebevíc). Nebo že by byl problém v tom šestém patře? Výšky nikdy nebyly můj kamarád, a když tak stojím v otevřeném okně na židli, vždycky mám trošku sevřený žaludek.

 

Milé ž-inky, určitě jste na tom podobně. Některé domácí práce prostě nesnášíte a jiné děláte s lehkostí a ne-li s potěšením, aspoň bez odporu. Neuděláme „čenž“? :-)

Za umytí oken nabízím vyluxování nebo utření prachu. Taky jsem dobrá v rovnání velkého množství věcí do hodně malého prostoru a v odstraňování chlupů z čehokoli. Nabídněte! :-)))

 

Které práce děláte ráda a které nesnášíte?

Snažíte se ty z druhé skupiny přesunout na jiné rodinné příslušníky?
A s jakým úspěchem? Nebo je vypouštíte úplně?

Reklama