45d1e7fa22ba9-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Domácí úkoly, opakování probrané látky, zkoušení znalostí. Každodenní chléb nejen školních dětí, ale často i rodičů, kteří na jejich přípravu na druhý den pravidelně dohlížejí. Ne tak Markéta, maminka sedmiletého Ondřeje a devítiletého Honzíka. Oba dva vede k samostatnosti a školní povinnosti nejsou výjimkou. Dostanou úkol? Sami na něj musí myslet a sami ho také vypracovat. Uložila jim paní učitelka, aby si přinesli nějakou pomůcku na výtvarnou výchovu? Není to ona, kdo dětem uloženou věc připomíná, nebo ji dokonce narychlo sama shání. Čeká je zkoušení nebo písemka? Nechává na jejich uvážení, jaká známka jim stačí.

„Beru to tak, že dítě školního věku už jaksi ví, co jsou jeho povinnosti. Ono chodí do školy, jedná s paní učitelkou, nese odpovědnost za své chování. Rodič je už jen vzdálený pozorovatel, nemůže ovlivnit, co se ve škole děje. A stejné je to i s domácími úkoly. Když kluci dostanou zadáno v hodině, co mají vypracovat, taky u nich nemusím sedět, vodit je za ručičku a říkat, ať se do toho pustí. Proč bych to měla dělat doma? Absolutně nechápu ty maminky, které div neprosí dětičky, aby už konečně zasedly ke stolu a pustily se do práce. Nebo jsou naopak takové, které v jednom kuse křičí,“ kroutí hlavou Markéta s tím, že u nich doma je naprostý klid a mír. Vypracují si kluci zadanou úlohu? Výborně. Vykašlou se na ni, nebo zapomenou? Ponesou si za to ve škole následky. Něčemu nerozumí? Mohou si to vyhledat v učebnici nebo na internetu. Jejich rodiče je pouze navedou, případně přijdou s pomocí, co se školy týče, jen v nutných případech.

„Učí je to samostatnosti. Nečekají, že je někdo bude stále vodit za ručičku. A musím říct, že to celkem funguje. Samozřejmě ne stoprocentně. Jsou úkoly, které do školy nepřinesou, pomůcky, které zapomenou, předměty, v nichž nemají zrovna nejlepší známky. Ale to k tomu patří. Samozřejmě nechci, aby propadali. Proto se je snažíme motivovat. Mají hezké vysvědčení, mohou si přát dárek dle svého uvážení. Nestojí to za nic? Mají smůlu,“ popisuje systém Markéta, která se ale vždy nesetkává s pochopením. Kritiku slýchá od vyučujících i známých.

„Každou chvíli mi do mobilní aplikace přijde zpráva od učitelky, že Honzík neumí násobilku, ať na ní zapracujeme. Nebo že Ondra je na tom v písance na štíru, nejdou mu obloučky a děsně škrábe. To mu mám vést ruku? Nebo Ondrovi předříkávat násobilku před spaním? Nejde o věci, kterým by nerozuměli, které bych jim musela vysvětlovat. A když už jsme u toho, rodiče tu nejsou ani od vysvětlování učiva. To mají dělat učitelé v hodině. A práce doma má sloužit už jen k zopakování probrané látky, nikoli k jejímu doučování. Proto na každou takovou zprávu napíšu jen, že děkuji za informaci. Pošlu ji těm správným uším, tedy mým synům, a dál to příliš neřeším,“ vysvětluje Markéta. V očích spousty lidí je ale za krkavčí matku, která o vzdělání svých synů nedbá. 

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka: 

Markéta má jasnou představu o samostatnosti svých synů, avšak zcela opomíjí skutečnost, že míra samostatnosti a odpovědnosti se vyvíjí v čase a musí odpovídat zralosti i osobnosti dítěte. Tento a další výchovné přístupy, které si zakládají na absenci direktivity, jsou sice moderní, avšak nejsou ideální pro každé dítě.

Smutným faktem je, že někteří rodiče si přenesením vlastní odpovědnosti na nezralé dítě fakticky ulevují od svých rodičovských povinností. Za jednu ze základních povinností rodičů považuji schopnost naučit dítě učit se. Pozitivní motivace, kreativita a jasně nastavené hranice v rámci povinností jsou mimo jiné klíčovými nástroji pro budování frustrační tolerance.

V dospělosti pak děti vychovávané příliš volnou formou, která jim umožňuje rozsáhlou volbu toho, kdy, co a jak budou dělat, často selhávají jak ve vztazích, tak v pracovním uplatnění, kde naopak vládnou jasná pravidla, jež je nutné respektovat.

Neznáme osobní zkušenosti Markéty z její primární rodiny. Není tedy zřejmé, zda se jedná o protipól přísné direktivní výchovy, kterou mohla jako dítě negativně prožívat, nebo o přejatý vzorec, jenž se osvědčil její osobnosti a který proto dále reprodukuje.

V terapeutické praxi se setkávám jak s dospělými, kteří ventilují traumata z nadměrně výkonnostních scénářů uplatňovaných jejich rodiči, tak s těmi, kteří naopak vnímají nedostatečně nastavené hranice jako nezájem a absenci podpory. Mnoho dospělých kvůli laxnosti svých rodičů a jejich neochotě pomáhat dokončuje vzdělání až v pozdějším věku a absenci hranic zpětně rozhodně nevnímá jako přínos.
Je proto zcela na místě konzultovat zvolený výchovný přístup s dětským psychologem a ověřit, zda je pro konkrétní dítě vhodný a kompatibilní s jeho reálnými schopnostmi a potřebami.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.