Já znám šikanu zase z jiné stránky. Na základní škole jsme měli jako nepovinný předmět němčinu.

Mohlo to být tak v roce 1974-5. Chodilo nás tam tehdy hodně. Měli jsme jednoho staršího učitele, radši ho nebudu jmenovat, každopádně měl špatnou reputaci. Byl strašně přísný, a to tak, že když někdo nevěděl slovíčka, tak ho tahal za kotlety (teda kluky).

Jednou takhle zase řádil a tahal za kotlety jednoho kluka, a to tím způsobem, že ho vytáhl z lavice až před tabuli, a tam ho ponižoval. Bylo mi ho strašně líto, protože se už neudržel a tou bolestí mu tekly slzy, sice nic neříkal, nebrečel nahlas, ale prostě mu tekly slzy. Celá třída seděla a ani nedutala. Všichni z toho byli v šoku.

Já jsem to řekla doma mamince. Ta z toho byla špatná, ale bála se jít do školy, aby si na mně nezasedli. Tak to řekla mamince toho kluka, a ti na něj uhodili, jestli je to pravda, neřekli, že to vědí ode mě. Šli do školy a tam se to řešilo. Postupně si nás volali k „výslechu“ jednoho po druhém, tak samozřejmě všichni řekli, že to je pravda, že opravdu kluky tahá za kotlety a holky bije ukazovátkem přes ruce, když neumí slovíčka. Dopadlo to tak, že se do toho pletla i učitelka, která byla kamarádka němčináře a vyhrožovala celé třídě, že co se ve škole uvaří, tak se tam má taky sníst apod. Najednou jsme dostali na němčinu úplně jiného učitele a byl pokoj. Nerada na to vzpomínám.

Tohle není šikana, ale případ školního násilí. Je to trochu něco jiného a třída v takových případech naopak drží pevně při sobě, aby se zbavili agresora zvenčí. Pokud se někdo ozve (jako vy), nikdo se nebojí vypovídat. U šikany je to právě naopak. Děje se uvnitř kolektivu a děti, i když by byly samy u výslechu, zřejmě nepromluví. Protože kdyby promluvily, zradí kolektiv, ze kterého byl šikanovaný vyloučen. Neměla jste sice příjemnou zkušenost, ale jak vidno – vyřešili jste to s rodiči skvěle.

Reklama