s

„Ty jsi bývala tak chytré dítě! A jak jsi ráda počítala. Všechny jsi nás pořád nutila, abychom ti dávali příklady, třeba i několik hodin denně. Jakmile jsi začala chodit do školy, tak jsi nějak zblbla, nebo co. Prostě ta výjimečnost byla najednou pryč,“ říkávala mi moje matka celé dětství při pohledu na mou žákovskou, zvláště známky z matematiky.

Já jsem to nikdy nechápala, ale pak jsem něco podobného zažila s vlastní dcerou. Byla jsem s ní doma až do nástupu do první třídy a věnovala se jí jako nikdo. Až mi za to doma nadávali. Ale strašně mě to bavilo, zvláště po zjištění, že to baví i ji a učení jí nedá vůbec žádnou práci. V té době to byla moje absolutní chlouba, kterou mi záviděly všechny kamarádky, a která svými znalostmi a psychickou úrovní udivovala celé své okolí. Ve školce za mnou chodily učitelky a tiskly mi ruce při sdělení, že tak chytré dítě tam ještě neměly. Psycholožka na mě naléhala, aby šla dcera do školy už v pěti letech, že je na výjimečné úrovni a zbytečně ztrácí rok. Manžel se tenkrát proti tomu postavil a já jsem na něj měla hrozný vztek, že brání našemu géniovi v rozletu.

Dcera už v té době měla po domácku zvládnuté učebnice (zvlášť matiku) první třídy, jediné, co jí příliš nešlo, bylo psaní, i když i v tom byla oproti ostatním napřed. Krásně kreslila, chodila zpívat do Bambini di Praga, kam ji také vzali o rok dřív, než byla běžně povolená hranice, přijali ji do přípravky baletu Národního divadla. Sama si četla encyklopedie, mluvila jako dítě o tři roky starší a navíc byla od narození absolutně zdravá a moc hezká. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Pak nastoupila do první třídy a domeček se začal pomalu bortit.

Zkrátím to. Dnes, po dvanácti letech, je stále moc hezká. Ty ostatní přednosti se ale jakoby někam vytratily. Jako by zblbla, nebo co. Prostě k tomu, aby byla stále výjimečná, jí chybí ctižádost, píle, motivace, pokora… a bůh ví, co ještě. A já si troufám tvrdit, že je to také systémem našich škol. Vím, že tam chodí všichni a někteří mají klidně dvě vysoké školy, ale taky si myslím, že kdyby byl systém jiný, má dvě vysoké lidí daleko víc. Víte, že máme skoro nejméně vysokoškolsky vzdělaných lidí z celé Evropské unie?

Domácí škola?

O systému našeho školství pochybuje stále více lidí, ne každé dítko se také hodí k tomu, aby bylo v šesti letech vytrženo z rodiny, sžilo se s třiceti spolužáky a začalo čelit světu už v osm ráno. Proto byl u nás v roce 2005 Ministerstvem školství oficiálně schválen program domácího vyučování, podle kterého mohou být děti do ukončení prvního stupně ZŠ vzdělávané doma svými rodiči. Nyní byl zahájen i zkušební projekt vzdělávání 2. stupně. To znamená, že povolí-li vám vaši žádost ředitel příslušné základní školy, můžete svého potomka učit sami doma až do ukončení základní docházky. Na 2. stupeň ale potřebujete doložit, že vlastníte přinejmenším titul bakaláře.

O povolení rozhoduje ředitel školy na základě žádosti. Bližší informace v zákoně 561/2004 Sb. § 41 (tzv. školský zákon). Vše potřebné včetně vzorové žádosti najdete na stránkách Asociace pro domácí vzdělávání, Nad vodovodem 8, 100 00 Praha 10, mobil: 723 253 023. Nejlépe je spolupracovat se školou, která už má s domácím vyučováním zkušenosti. Seznam takových škol najdete na www.domaciskola.cz

Jestliže je dítě přijato do školy a je mu povoleno individuální vzdělávání, závisí další průběh na dohodě s vedením školy, případně s určeným konzultantem. Obecně platí, že dítě je normálním žákem školy, má tedy právo na poskytnutí pomůcek jako běžný žák školy.

Jaký je rozdíl ve výuce?

Učení může být přirozenou součástí dne - místo sezení ve škole, kde se dítě učí množství poznatků bez toho, že by tušilo, k čemu jsou dobré, a mnohé poznatky nemají pro ně žádný osobní význam, může například počítat, kolik korun bude stát nákup, kolik kilometrů jsme ujeli na kole, co váží mouka, kterou dá máma do koláče. Jak dlouhý byl strom, z kterého teď táta řeže dřevo, a jakže se jmenuje? K čemu všemu se dá použít dřevo...?

Výhody učení doma

  • Podle srovnávacích průzkumů jsou výsledky doma vzdělávaných dětí lepší nebo přinejmenším srovnatelné s dětmi vzdělávanými ve škole. Nejlepší výsledky dosahují děti, které setrvají v domácím vzdělávání celou školní docházku! Jedna okolnost je totiž zcela jasná. Rodiče vytvářejí dítěti mnohem příznivější podmínky, než může vytvořit škola.
  • Pozornost. Ta se dosud nedokáže přizpůsobit požadavkům jednotlivců. Logicky, když jich je tam třicet. Učitel se část hodiny zabývá organizací vyučování, poskytováním informací, řešením problémů jednotlivých dětí, zkoušením… a je velká pravděpodobnost, že určitá část žáků v takových chvílích nedává pozor. Učitel také občas vykládá látku tak, že některé děti nechápou, o čem je řeč, zatímco jiné se nudí, protože jsou v poznání mnohem dál. Jestliže rodič učí jedno dítě, tyto situace prakticky nemohou nastat, a čas k učení je tak využíván mnohem efektivněji.
  • Ve škole probíhá největší část komunikace na nižší úrovni. Jde o příkazy, zákazy, dotazy, pokyny, žádosti o informace, informace. Navíc učitel musí svou pozornost rozdělovat mezi větší počet žáků, takže komunikace s jedním dítětem je krátká. Při vzdělávání v rodině je naproti tomu komunikace mnohem bohatší a současně i delší
  • Škola pravidelně ohrožuje dítě zkoušením, a to představuje stresovou situaci. Opakovaný zkouškový stres snižuje obranyschopnost organismu, podílí se na chronickém únavovém syndromu. U dětí, které nejsou úspěšné, se k tomu přidává fakt, že nejsou schopny mít situaci pod kontrolou a nemohou se jí ani vyhnout. Naproti tomu doma není důvod psát typické prověrky ani zkoušet klasickým způsobem.

Nevýhody domácího vyučování

Jako jediná nevýhoda je uváděn malý kontakt s vrstevníky, což se ale rodiče snaží vykompenzovat kroužky, skautem nebo setkáváním s rodinami, které také provozují domácí výuku. Všechny rady, zkušenosti  a kontakty najdete na výše uvedených adresách.

Myslíte si, že je domácí výuka lepší, nebo byste své dítě nikdy sama neučila?