Nejdřív nás ale pochopitelně čeká několikahodinová cesta ve vlaku. Z Busteni jsme vyjeli asi v sedm večer. V devět máme být v Bukurešti. A v půl dvanácté v Constantě. Největším a nejvyhlášenějším rumunském letovisku.
V Bukurešti máme asi půl hodiny na přestup. Vylézáme z nádražní haly a před námi se rozprostírá obrovský park. V něm je všechno, nač si vzpomenete: žebráci, homosexuální prostituti, zloději, důchodci na "siestě" a taky šachový spolek.
Dáváme si kebab a odrážíme nájezdy rumunských žebraček, co se nás snaží rozhodit tím, že se nám upřeně dívají do očí a přitom si hladí břicho na znamení, že mají hlad. Pak už konečně nastupujeme do vlaku, který nás zaveze do Constanty.
Tam vystupujeme, přesně podle plánu, v půl dvanácté v noci. Otvírá se obligátní otázka: kde budeme spát? Rozhodujeme se, že si vezmeme taxika a necháme se odvézt za město. Tam rozložíme stany.
Stojíme před nádražní halou a nesměle se rozkoukáváme. Najednou nás ale obestoupí skupina asi patnácti lidí. Co chtějí? Jsou to zloději nebo co? Nahánějí mi strach. "Cazare, cazare, taxi, taxi," 
Široká paní jménem Veronika (jestli pak nám řekne, jak zítra bude?) nabízí dva "luxusní pokoje s televizí a sprchou" za 20 EUR. To znamená, že by každého z nás nocování stálo pět EUR. To by se i dalo snést. Když paní přihazuje "výhled na moře", nějak přestáváme váhat. V tom k nám ale přistupuje mladík, kterého jsme si všimli už ve vlaku. Říká, ať smlouváme. Prý nás chtějí oškubat. Tak to zkoušíme. Paní Veronika se nakonec spokojuje s naší nabídkou: všichni čtyři v jednom pokoji za deset EURO. Souhlasí, ale klade si svojí podmínku: pojedete mým taxíkem. Stojí sto tisíc. Vzhledem k tomu, že nevíme, kde paní Veronika bydlí (později jsme se to dozvěděli: tři zastávky autobusem), souhlasíme.
Všichni čtyři včetně korpulentní Veroniky nastupujeme do Dacie, která rozhodně není taxi a řidič rozhodně není taxikář, ale během sezony se nějak vydělávat musí. Vezou nás kdoví kam. Nevíme, co si o tom myslet. Je tohle způsob, jak okrást turisty? Odvézt je k sobě domů, zavřít, zabít, znásilnit, obrat? Radši na to nemyslíme. Pan taxikář v květované košili zastavuje u obyčejného paneláku. Moře nikde. Mám strach, když nás paní Veronika vede nahoru a otevírá dveře u svého bytu. Tam na nás ale vykouknou dvě holky zhruba našeho věku. Její dcery. To nás uklidňuje.
Veronika nám ukazuje pokoj a taky koupelnu. Ta přijde po těch třech dnech vhod. Usínáme.
Ráno jsem si dala trochu na čas. Budí mě až Eva, která mě zve na balkon, kde prý mám připravený čaj. Rozespale zdravím kolegy i pana Veronika (nevím, jak se její manžel jmenoval) a beru si do ruky hrnek. "Hele," ukazuje mi Eva prstem. A jo. Přímo z balkonu vidíme na krásné, modré, úžasné Černé moře...
Vykoupali jsme se a posbírali pár mušlí. Pak se usazujeme ke stolku u místního stánku. Dáváme si malé smažené rybičky, které chutnají skvěle. Ale předtím, než jim ukousnete hlavu, musíte zavřít oči a myslet na něco jiného.
Constanta je velké město staré patnáct set let. Přístavem bylo dokonce už ve čtvrtém století před naším letopočtem. Pokud si však myslíte, že si užijete památek a historie, mýlíte se. Režim Nicolae Ceaucesca nechal všechno staré zničit. Budování nových zítřků a "pokrokových" socialistických měst se tady omezilo na výstavbu šedivých jednolitých paneláků ve velkém. Ty z velké části "zdobí" nejen centrum města, ale i všechno ostatní. Na mešitu z roku 1912 si Ceaucescu netroufl, stejně jako na budovu místního divadla. Ta ale také nebude starší více než sto let. To jsou jediné stavby ve městě, které by se daly považovat za historické.
V Constantě strávíme ještě další den. Kde jinde můžete bydlet s výhledem na moře za 2,5 EUR? :o) Další den večer se pomalu, spálení a utahaní tím věčným pitím piva na sluníčku suneme k nádraží. Je asi sedm hodin. Paní Veronika už tam stojí a snaží se odchytit další turisty. Máváme jí a děkujeme.
Nový komentář
Komentáře