Když jsem definitivně pochopila, že žádný autobus na Prahu nejel a nepojede (případně že jel, ale bez nás), zalila mě vlna bezmoci a únavy.
„Tak. To bysme měly," řekla jsem svým dcerám, které na mě nevěřícně zíraly. „Teď si tady chvíli sedneme, napijeme se, vychladneme a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál."
Zhroutily jsme se na lavičky a vyndaly lahve s vodou. Kolem nás hučel ruch pařížského nádraží Gare de l´Est. Byla neděle, sedm hodin večer, horko jako v peci. Náš autobus měl odjet před hodinou. A my tu teď sedíme jako trubky s nepoužitými jízdenkami v ruce a kufry u nohou. Sakra. Najisto jsme počítaly s tím, že budeme v sedm ráno na Florenci. Na pondělí mám už domluvené dvě pracovní schůzky. B. by se měla ukázat ve škole a co je nejhorší, A. má odpoledne premiéru studentského divadelního představení. Jak jinak - má tam hlavní ženskou roli a podívat se přijde celá škola, všichni kamarádi a známí.
No nic. Je třeba jednat. Ještě že existují mobily! Několik telefonátů stačilo na to, abychom zjistily, že jediná možnost, jak se ještě dnes dostat do Prahy, je letadlo. Kamarád, který o tisíc kilometrů dál sedí u internetu, vyvíjí horečnou činnost. „Jo, je tu jeden docela rozumný spoj. Mám vám to rovnou zaplatit? A stíháte to?" Nerada se rozhoduju v presu a ve stresu, ale když člověku nic jiného nezbývá... Zapisuju si čas a číslo linky a už vláčíme kufry do metra. „Jo, a tady píšou, že tam musíte být nejpozději čtyřicet minut před odletem! Tak sebou hoďte!" Nezdá se to daleko, vůbec ne. Pár stanic metra. Když vystupujeme na Aéroport Charles de Gaulle, do odletu zbývá tři čtvrtě hodinky. Začínám být trochu nervózní, ale B. mě uklidňuje svým klidem a suverenitou. Má dobrý orientační smysl a vede nás přesně směrem k portu B2. Každou chvíli už tam přece musíme být... Že je to tu ale pořádně veliké, úplné bludiště! Po zádech mi stéká pot a čas běží. Kruci! Kdepak terminál, tady je další metro! Tohle letiště je tak velké, že mezi jeho částmi jezdí vlak!!
Poslední část cesty jsme běžely, sotva jsem popadala dech. Mému kufru uletělo kolečko, ale vláčela jsem ho srdnatě dál bez ohledu na nervy drásající vrzání a kvílení. Když jsme konečně dorazily do té správné haly, zbývalo do odletu slabých dvacet minut. Vyhledaly jsme náš check-in - byl zavřený, za přepážkou bylo prázdno. To přece ne?! Takhle ta story přece neskončí???! Po těch nervech, a tolik tisíc vyhodit do luftu... Zoufalá, rudá a zalitá potem jsem se vrhla na kolemjdoucího letištního zaměstnance. Vyslechl mě lhostejně. Let na Prahu? Vždyť vidíte, c´est fermé, il est trop tard. A. začala vzlykat, B. vyděšeně zírala obrovskýma modrýma očima. „To přece není možný!! Nejde to nějak zařídit? Vždyť to letí až za dvacet minut!!"
„Nevěděly jsme, že to bude tak daleko. Letiště u nás v Praze je mnohem, mnohem menší..." zkoušela jsem pro změnu taktiku „naivní venkovanka".
A stal se zázrak. Ten člověk se na nás mohl s klidem vykašlat, ale neudělal to. Přestože byla chyba evidentně na naší straně, pokusil se nám pomoct. Ostatně jako všichni, s kým jsme se v Paříži potkali. „Pojďte se mnou," vyzval nás a zamířil k poslednímu otevřenému check-inu v hale, kde seděl za počítačem urostlý, pěkný černoch. Následující konverzace mezi nimi byla tak rychlá, že jsem ji nestačila sledovat, ale ten fešák po nás několikrát hodil rychlým pobaveným pohledem. Pak zvedl sluchátko a někam telefonoval. Málem jsem zapomněla dýchat.
„Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou," řekl nakonec a laškovně se zazubil. „Kterou chcete slyšet jako první?" Zalil mne příval naděje. „Ta první..." a místo odpovědi ukázal bradou na pás, na který se dávají kufry. Jupííí! Jen s největším sebezapřením jsem se ovládla, abych mu neskočila kolem krku. „A ta druhá... váš let má tři hodiny zpoždění."
Když už jsme seděly v čekacím prostoru, pojídaly bagety, pily kafe z automatu a vzpamatovávaly se z přestálého rozčilení, uvažovaly jsme o tom, jak by to asi dopadlo, nebýt zpoždění. Už se to asi nedozvíme. Aspoň jednou v životě jsem si připadala jako v bláznivé komedii s Belmondem... ale asi na takové eskapády nemám nervy. V půl druhé ráno jsme dosedaly v Ruzyni. Salut, Prague...
Zažila jste někdy situaci, kdy jste se v letadle opravdu bála?
Měla jste někdy problémy s odbavením - třeba kvůli minerálce nebo pilníčku na nehty?
Jaké máte zkušenosti s letištním personálem? Jsou to hrubci nebo andělé?
A jaké s nízkonákladovými leteckými společnostmi?
Kam nejdále jste kdy letěla?
Napište nám o svých vzdušných zkušenostech na redakce@zena-in.cz a možná vám přilétne i dárek!
Nový komentář
Komentáře
Létám ráda, i když ne tak často, jak by se mi líbilo. Ovšem k létání jsem se dostala teprve před deseti lety - a to jsem si dala hned tu největší "porci", letěla jsem z Prahy do Sydney. Před letem jsem byla sice vynervovaná, myslela jsem na ty různé katastrofické filmy, co mi hodní přátelé pouštěli a počítala jsem pravděpodobnosti, že spadne zrovna to "moje" letadlo. Jenže nakonec se odlet o půl dne odsunul (vypukl velký požár na londýnském letišti) a než se našlo jiné spojení, bylo místo 7 ráno 7 večer a já jsem jednak byla dokonale obeznámená s letištěm jako institucí, za druhé jsem byla tak natěšená na to, že se mnou konečně něco odletí, že mi statistiky nehod letadel byly úplně lhostejné.
Pak jsem se vypravila ještě do Kanady, ovšem to už jsem si připadala jako suverénní mazák, co se létání týká.
Teď létáme po Evropě a využíváme nízkonákladových společností - zatím k naprosté spokojenosti. Spolehliví, vlídní, ochotní.
Takže už nás s těmi leteckými výlety po Evropě napodobuje celá rodina:-))
:-) taky jsem jednou letěla z Paříže. Pořád jsme měli dost času a tak jsme otáleli a okukovali stánky a jedli bagety a najendou jsme zjistili, že to k odbavení do letadla je ještě pěknej kus cesty. Naše letadlo tenkrát mělo málem zpoždění kvůli nám. Není to moc příjemnej pocit poslouchat hlášení letištního rozhlasu, že se máme dostavit k odbavení do letadla a přitom nevědět jak je to daleko a ještě koukat, jak vám kontrola prohledává tašku, protože v ní něco pípalo :-)
Ještě jsem nikdy nikam neletěla.
A asi ani nepoletím...
Létání se vyhýbám jako čert kříži. Kartágským aeroliniím obzvláště
Kimmy: Ja to tam mam jeste o 4 hodiny dele... Litam z Vancouveru.
taky lítám poměrně často a musím přiznat, že už jsem tomu přišla na chuť, ostatně jinak by se to ani nedalo přežít. Jen jednou mě teda vážně nebylo moc fajn, když jsme šli na přistání v Praze, klapky vysunuty, pilot hodil obvyklou hlášku, jako že už teda fakt přistáváme, já krásně rozeznávala věci pod námi a najednou z ničeho nic sme udělali čumákem vzhůru, klapky zasunout a už jsme zas stoupali
. Byla tenkrát totiž strašná bouřka a měli nějaký problém s dráhou, takže jsme to zvládli až na druhý pokus 
Kedze byvam v dalekom zahranici az za oceanom (to je teraz vlastne uz moj druhy domov) tak navstevu domova v Europe pochopitelne musim absolvovat cestu lietadlom. Letela som zaoceanskou linkou Europa(rozlicne mesta: Vieden, Bratislava-Praha, Pariz) -- Kanada (Toronto) uz velmi vela krat s viacerymi leteckymi spolocnostami (napr. Czech Airlines, Air France, Austrian, raz aj British Airways, a uplne prvy krat som letela do Kanady holandskou spolocnostou KLM). Bat sa nebojim, to som sa vlastne asi nebala nikdy, posledne som mala taky trochu neprijemny pocit lebo ma tak napadla moznost teroristickeho utoku, ale nastastie sa nic take nestalo
. Ale inac uz dlhe lety s Europy do Kanady nemam moc rada, vacsinou trvaju tak okolo sedem-osem hodin, a najma ak idu smerom do Europy tak je to v noci, clovek sa v lietadle nie vzdy moze dobre vyspat. A ja ked vyleziem z lietadla po takomto dlhom zaoceanskom lete, tak mam uplne mastne vlasy aj plet na tvari, aj keby som si ich umyvala priamo pred odletom, neviem sice presne preco, ale tak to je. Vobec nechapem, ako mozu niektore zenske vyliezt z lietadla a vyzerat, ako keby isli na nejaku modnu prehliadku, ja vzdy po prichode vyzeram dost hrozne 
Keby som tak ja mohla lietat domov len tri az stvorhodinovym letom, ako je to v ramci Europy, to by bolo super 
do bouřky tam mělo být
jezdíme už 7 let autem, takže letos rozšíříme davy lidí v Chorvatsku. Až po sezóně, tak snad už tam bud eklidněji a ne takové teplo.
Na dovolené s přítelem kvůli
Letecky jsem zatím byla jen v Tunisu a v Londýně. Říká se, že komu je špatně v busu, bude mu špatně v letadle, ale já tu zkušenost nemám. Tuniský spoj
, cesta do LOndýna taky v pohodě. Zpět do Prahy jsme se ale dostali do turbulencí a do nouřky a přísáhám, že větší strach jsem ještě nezažila. I letušky, které seděly hned za mnou, říkaly, že něco tak silného ještě nezažily. No, jak už tu někdo psal, věci lítaly vzduchem, lidi brečeli a křičeli jako v nějakém katastrofickém filmu. Hlavně jsem chtěla, aby to už přestalo, ať klidně spadneme, ale ať už je klid. Teď už mám z letadel pořádný respekt.
Letěla jsem naposledy před deseti roky a to jsem byla malá holka. Moc se mi to líbilo.
Nikdy jsem se letat nebala, az do letosniho unora. Letela jsem do Londyna a turbulence probudily i mou kamaradku, ktera jinak usne uz kdyz startuji motory
.I ona,po mnoha letech (v Londyne pracuje, leta po celem svete vcetne Australie) uznala, ze tohle byl nejhorsi let,ktery zazila..po tom zazitku uz strach mam...v dubnu jsem letela do Vegas a nebyt toho, ze se mnou letel kluk, ktery letadla a lety zna dokonale a pri kazdem zachvevu letadla mne uklidnoval a vysvetloval, co to zrovna probehlo, pak taky toho, ze jsem od rana popijela (zaplat buh za lounge na letistich a alkoholu zdarma,
) a ze nastesti na nejdelsi let jsem si mohla vybrat z x filmu...neverim, ze bych prezila..cesta zpet vypadala uplne stejne..do Prahy jsem priletela zrana a total na srot..
Nooo, já nevím, ale není Gare de l´Est vlakové nádraží? Co pamatuju, busy jezdí z Gallieni... Možná se mýlím, ale v tom případě bylo asi zbytečné čekat na bus na Estu... Ale Gallieni je taky síla, Francouzi totiž na linky s oblibou prodávají víc místenek, než je míst v autobuse.
Nejlepší je letiště v Araxosu na řeckém Peloponesu, je to vojenské letiště, používá se pouze pro charterové lety přes léto. Je to jedna malá budova, žádné terminály, prostě jedna přepážka a hotovo. A když přiletělo letadlo, kterým jsme měli odlétat, tak uzavřeli odbavování a šli nejdříve vybalit letadlo, pak teprve pokračovalo odbavování. Jo a při odletu jsme čekali na ranveji, protože právě přistávaly a odlétaly stíhačky, měly cvičení.
alpina:
zatím všechny moje lety proběhly v poho, až snad na ten poslední ze Skotska
při návratu jsme měli přes dvě hodiny na přestup v Amsterodamu, ale na plochu jsme dosedali v děsné bouřce, takže nás nepustili z letadla a čas ubíhal a ubíhal, nejdřív jsem byla v klidu, ale bouřka pořád zuřila, někteří cestující si už přebukovávali letenky. V letadle na ploše jsme seděli víc jak 90 min. 
z pomalé procházky po amsterodamském letišti se stal úprk na gate k odletu do Prahy 
sanvean:jezišmarjá moře, to by byla moje smrt. Ty jsi ale odvážná
Na létání mám ráda ten miniobídek, minipečivo a minizákusky, zbytek prospím. A vůbec nejradši cestuju po moři, to si fakt užívám.
Moje známá jednou letěla se synem na Bali. Myslím, že to bylo v Bangoku, kde presedali. Nastoupili do letadla, vznesli se, udelali otocku a opet pristali. Ve chvili kdy zastavili, tak na ne letusky rvaly "Go, go, go" a vyhnali je nouzovymi vychody ven. Asi za hodinu se dozvedela, ze v letadle nasli bombu. Fakt tam byla. Jednou o tom vypravela i na Tv Prima.
Letadlem (dopravnim - driv uz jsem letele vetronem) jsem letela na jare poprve do Irska, hrozne jsem se na to tesila. Vubec mi nebylo divny, ze musime byt celou cestu pripoutani (myslela jsem, ze nove predpisy) a ze to tak divne drnca a haze, myslela jsem ze je to normalni, tak jsem si to skvele uzila. Ted v lete pri ceste do Ciny jsem pochopila, ze to az tak normalni nebylo, ale tenhle podstatne delsi let jsem si uzila taky, az na dvojnasobne cekani v Moskve na letisti, kdy zrusili spoj a nikdo se mi to neobtezoval dopredu sdelit. Ahoj, zdravim z Ciny, zase poslu mailik.