Když ještě žili mí rodiče, vždy jsme chodili po štědrovečerní večeři k nim domů. Tam jsme se scházeli a donesli jim dárečky. Bydleli totiž přes ulici. Tam jsme chvíli poseděli, podívali jsme se dětmi na pohádku, rozbalili dárečky a radovali jsme se z pohledu na rozzářené dětské očka. Dnes už nechodíme nikam, rodiče jsou po smrti a děti dávno vyrostly.
 
Ještě jsme dodržovali jednu tradici. Když moje babička ještě žila, chodili jsme k ní na celý den o 1. vánočním svátku, na Boží hod. Babička uvařila kyselé zelí, uzené maso, slepičí silnou polévku. A opět se rozdávaly dárky.
 
U babičky se potkávala celá rodina, všichni sourozenci - mám 4 bratry. Ale jak jsme se postupně rozrůstali o manžely, manželky a postupně se rodící děti, tak už jsme chodili po obědě. Ráda vzpomínám na ty časy. Teď již máme každý svou rodinu - děti dávno vyrostly a mají už taky své děti.
Helena
Díky za hezkou vzpomínku. Docela by mě zajímalo, jestli ještě dneska existují takovéhle babičky - matky rodu a pilíře, které jsou schopné pro všechny navařit a celou početnou rodinu vzít pod svá „křídla"... Já tedy o takové nevím.
Babičky, které znám, jsou buď relativně mladé a emancipované, stále pracující, které spíš vezmou vnoučky v zimě do Egypta než by vyvářely zelňačku, nebo naopak nemocné a nemohoucí, které samy potřebují pomoc.
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY