Můj ex byl despota. Despota a ožrala. Bohužel jsem tyto jeho úžasné vlastnosti objevila až po svatbě. Bylo mi tehdy dvacet a naivně jsem doufala, že se změní. Že bude zase tím prima klukem, se kterým jsem chodila a že naše manželství opět rozkvete jako jabloň na jaře.

 

Pochopitelně se nezměnil.

Byl nesnesitelný každý den víc a víc. A nikdy neměl daleko od toho mi jednu vrazit (a že to párkrát také udělal!)

 

Chvíle, kdy byl střízlivý se zkracovaly a zkracovaly, až vymizely téměř úplně, a já po třech letech zjistila, že toho mám tak akorát dost.

 

„Odcházím a ty se třeba uchlastej k smrti!“ řekla jsem jednoho dne a svá slova myslela smrtelně vážně.
“Ty si taková potvora! Já to věděl už dávno, že seš mrcha!“ Jeho opilecký hlas mi přišel náhle tak odporný, že jsem nedokázala pochopit, jak jsem  někoho takového vůbec mohla kdy milovat.

 

Co jsem řekla, to jsem udělala. Sbalila si věci a odstěhovala se ke kamarádce. A věřte, že sem ani trochu nelitovala!
Začala jsem žít úplně od začátku, našla si pronájem, novou práci a snažila se vypustit z hlavy to období, kdy mi život ztrpčoval ON.

 

Zrovna nedávno jsem ho potkala na ulici. Byl špinavý, zarostlý, opilý – vypadal jako bezdomovec. Hned se ke mně přiřítil a začal bědovat, že přišel o práci, že nemá nic a nemá nikoho, kdo by mu pomohl... Prosil mě, ať mu půjčím peníze, že mu odstřihli elektřinu a že nemá ani z čeho si koupit chleba.

 

„Kdyby si nechlastal, nedopadnul by si takhle!“ sykla jsem a bez rozloučení se otočila na patě.  Nechala jsem ho stát uprostřed chodníku a věřte mi, bylo mi to úplně jedno. Jediné, co mě v tu chvíli blesklo hlavou, bylo: Dobře mu tak!

Reklama