Dětská fantazie a smysl pro hru skoro s čímkoli je nepřekonatelná. Až je mi někdy líto, že s tím, jak dospíváme, tuto schopnost s nabývající dospělostí postupně ztrácíme. A zbudou nám jen vzpomínky na to, co jsme jako děti vyváděly…

Tak jako mně na jedny prázdniny, když mi bylo 9 let. S bratrem, sestřenicí a bratrancem jsme toho léta byli společně na chatě u jednoho velkého rybníka.

Jako dítka pocházející z rodin chudých, leč poctivých, jsme si byli zvyklí vystačit poměrně s málem a k prázdninové zábavě nám stačil blízký les, kapradí a spadané větve. Postavili jsme několik bunkrů a s indiánským pokřikem, luky a šípy jsme vydrželi celé dny lítat od jednoho k druhému, na sobě válečné malování a na hlavě čelenky ze slepičích per. Já jsem byla Nšo-či a náramně jsem si to užívala. Taky jsme kouřili dýmky míru… V tureckém sedu jsme si důležitě od úst k ústům posílali doutnající klacky.

Když jsme indiánského šílenství byli dostatečně nabaženi, koumali jsme, co bychom mohli podnikat dalšího. I objevili jsme na břehu rybníka rozbitou loďku. V jejím dně zela díra jako vrata…. Určitě vás napadne, co se asi dá dělat s děravou lodí, že? A věřili byste, že tato relikvie nám vystačila po několik týdnů a sloužila jako zdroj neskutečné zábavy?

Dotáhli jsme tu oprýskanou defektní příšerku na vodu, z kuchyně ukradli babičce dva plecháčky a všichni čtyři jsme nasedli. Kluci k veslům a my se setřenicí jsme zaujaly pohotovostní pozice a pasovaly se do rolí hlavních vylévaček vody.

Odrazili jsme od břehu a nastalo to pravé tóčo. Hoši veslovali jako o život a my dvě jsme neskutečnou rychlostí vylévaly vodu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… hrnky nám v rukách kmitaly takovým fofrem, že z nich byla jen žíznivá čára. Kluci makali jako zběsilí, abychom se dostali co nejdál od břehu. Voda se nemilosrdně řinula dovnitř a za chvíli bylo jasné, že naše nadliské úsilí bude přemoženo. Okraje loďky už byly téměř v rovině s hladinou rybníka, když přišla naše chvíle.

Stoupli jsme si do pozoru a pravou rukou vzorově salutovali.

“Loď se potápí! Zachraň se, kdo můžeš!” vyřkl kapitán… a všichni čtyři jsme se postupně nořili do nebezpečných hlubin. Ten, kdo vydržel nejdéle, nepropadl panice a ve vojenském postoji zahučel do vody tak, že se za ním voda zavřela, stal se pro příští plavbu kapitánem s právem pronést onu veledůležitou formuli.

Pak jsme loď dotlačili ke břehu, vylili vodu… kluci k veslům holky k plecháčkům a spanilá jízda začala nanovo. Naše výkony se neustále zlepšovaly a postupem času jsme trhali vlastní rekordy a dostávali se s tou děravou lodí stále dál od břehu.

Tato stupidní zábava nás dokonale nadchla a vydrželi jsme takhle bláznit několik týdnů od rána do večera. Den byl rozdělen od snídaně do oběda a od oběda do večeře. Chudák babička se jen divila, proč jsme najednou tak hladoví a musela začít vařit dvojité množství jídla. No, nedivte se… plavat a ještě k tomu tlačit loď, pak usilovně veslovat a kmitat s plecháčky… to byl výdej energie jako hrom!

Jojo, byli jsme malí a bezstarostní. Lítali jsme bosi, v tričku a trenýrkách… k svačině jsme dostali třeba chleba s máslem a čokoládu jsme měli jen jednou v týdnu. Večer jsme polomrtví upadali do blaženého bezvědomí a vůbec, ale opravdu vůbec nic nám nechybělo. Měli jsme děravou loď, bunkry v lese, nádherné čelenky a dva ukradené plecháčky. A cítili jsme se bohatší než král.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY