Začíná den. Dlouhý den s koňmi. Stojím na závodišti, v ruce držím poznámkový blok a startovní listiny a kolem mě defilují koně. Překrásní, velcí, připravení na prestižní parkur. Měla bych sice dbát na pořádek kolem, ale zatím se nic neděje. Koně se jenom procházejí, ještě bez jezdců. Ti si prohlížejí parkur a já si prohlížím je. Většinu z nich znám - přinejmenším ty, kteří jezdí dlouho, ti jsou na našem závodišti rok co rok. Některé vidím poprvé, jsou nervózní, rozhlížejí se. Ostatně, mají po čem - naše závodiště patři k nejhezčím. Kolem jsou vysoké stromy a díky říčce, protékající nedaleko, tady nebývá horko ani v poledne. Kousek dál se otevírá nádherný pohled na hory kolem.

A prohlídka končí - začínáme! První z jezdců vjíždí na parkur. Je to starý známý, tady se žádné překvapení konat nebude. Přesně, jak jsem čekala - projíždí dokonale, bez chyb, rozumnou rychlostí. Končí tak, jak má, a odjíždí na opracoviště. Lidí tady přibývá - trenéři, majitelé, personál ke koním. Vedle mě si stoupá starší pán, kterého neznám. Prohlíží si moji startovní listinu a tiše si čte jména jezdců. Zarazil se u čtvrté jezdkyně, jejíž jméno mi nic neříká. "To je známá?" ptám se ho. "Je to moje dcera," odpovídá pán a přitom kouká na druhého startujícícho - pro změnu ženu ve středních letech. Je to veterinářka, jezdí dlouho a ani u ní se nedá čekat žádné překvapení. Projíždí sice s jednou chybou, ale zcela bez problémů.

Pak zazní zvonek, ohlašující třetí start. Mladé děvče, které už jsem tady párkrát viděla. Skáče pěkně, nejede zbytečně rychle, neriskuje ... a pak najednou vidíme z dálky už jen dívčí tělo letící vzducherm a slyšíme, jak se kácí překážka a ozývá se hlášení "...na parkuru je kůň bez jezdce..." vyrážím ho chytit. Nejsem sama, je nás dost, kdo se snaží pomoct. Lidé okolo mi zaclánějí ve výhledu, ale stejně se soustředím spíš na vyplašené zvíře než na cokoliv jiného. Než koně chytneme a vyvedem, chvilku to trvá. Pak se teprve můžu rozhlédnout - a už je jasné, že je problém. Dívka zůstává ležet nehybně na trávníku a běží k ní doktor. A není sám. I když má službu vynikající chirurg, stejně si přivolává pomoc dalšího lékaře a z věže k nim běží rozhodčí. Ohlašují přerušení závodu, čeká se na sanitku. Musím za rozhodčím kvůli tomu, co s koňmi na startu - je tam řádná tlačenice, protože hlášení o přerušení nebylo slyšet všude a je nutné je znovu zopakovat. Teď teprve zblízka vidím, co se děje - děvče leží na zemi v bezvědomí a lidé kolem ji chrání před zimou a snaží se ji probrat. Daří se to ještě před příjezdem sanitky, ale i tak je to skoro půlhodina, než se podaří zjistit, co ji bolí.

Pomalu se vracím ke svým povinnostem a najednou vidím pána, jehož dcera má jet - pojede hned, jakmile sanitka opustí závodiště. Muž, stojící vedle mě je pořád tentýž elegán s knírkem, ale už to jaksi není on. Je menší, schoulený do sebe. A najednou mě chytne za loket a vyhrkne: "Já se o ni bojím!" Pozdě, dívka už je na startu. Kůň se rozbíhá a muž vedle mě pokračuje: "Nechci, aby jezdila, já mám strach. Já nechci, aby skončila jako tamta..." a pak se na mě obrací s otázkou: "A vy to svému dítěti dovolíte?"

Co s mým dítětem? Dovolím mu, aby dělalo co chce a budu se bát, že kvůli své zálibě zemře? Jaký vy máte názor na podobné aktivity?