Kamarád mi před pár lety dohodil práci průvodkyně pro jednu cestovní kancelář, která se specializovala na zájezdy a výlety pro děti. Každý z nás dostal přidělenou nějakou trasu. Na mě vyšlo Babiččino údolí a ZOO ve Dvoře Králové. Moje práce spočívala v tom, že jsem cestou tam měla poskytnout školákům patřičný výklad o Boženě Němcové, prostě zajímavě interpretovat život a dílo. Na tenhle typ zájezdu (obnášel návštěvu muzea v České Skalici, oběd, procházku ve zmiňovaném údolí a prohlídku zámku) jezdily spíš starší děti, na ten druhý všechny možné třídy. ZOO byla pohodička, dokonce člověk měl chvilku pro sebe, když posadil svou skupinu do safari busu.

Práce průvodce má svá specifika. Například musíte umět bleskurychle spočítat, kolik dětí chce párek v rohlíku s kečupem a kolik s hořčicí. Musíte být připraveni na to, že se někdo na cestě tam nebo zpět pozvrací, pokud jedete s útlocitným řidičem - uklízíte samozřejmě vy. Nesmí vás rozhodit, že hoši z deváté třídy jsou větší než vy a znalecky svými mutujícími hlásky rozebírají, zda by stálo za to strávit s vámi noc (nahlas a dost realisticky). Nesmíte hnout brvou, že titíž hoši vás na první zastávce na WC s klidem Angličana požádají, zda byste jim tajně nekoupili pivo, případně jim nevěnovali alespoň cigaretu.

Zajímavou skupinou jsou také některé paní učitelky. Aby zvýšil tržby, zavedl pan majitel tzv. prémii za hlavu. Když jelo na výlet víc než čtyřicet dětí, dostával pedagogický dozor cca deset procent z tržby. Vedly hlavně pedagožky z prvních a druhých tříd, na jednom výletě mi seděli v autobuse prvňáčci na sedadlech po třech, zapasovaní jak dřevění vojáčci. Myslím, že ten den jsme trhli světový rekord v počtu osob přepravovaných autobusem Karosa.

Průvodce má také vypracovaný systém trestů pro nepříjemné klienty. Moje největší pomsta byla poslat nehodné děti s dozorem do pavilonu nočních zvířat. Bylo téměř jisté, že začnou strašně vřeštět (většinou z radosti, že do sebe můžou všelijak bušit nebo dělat jiné zábavné činnosti a nikdo je nevidí), část se jich poztrácí, další něco vytrousí a tak dále...

Několikrát jsem ovšem také pěkně vypekla sama sebe. Když jsem vyhlásila pěveckou soutěž a půjčila dětem někde u Chlumce nad Cidlinou průvodcovský mikrofon. Ve většině případů to byli adepti Hvězdné pěchoty. Ale byli tak roztomilí a tak je to bavilo, že jsem neměla to srdce kazit jim zábavu. Asi je zbytečné říkat, že toho léta se řidiči o cestu se mnou příliš neprali.

Zajímavé byly také srážky s ostatními zájezdy. Procházeli jsme zrovna s dětmi kolem Starého Bělidla. Vysvětlovala jsem jim, že románová Barunka s babičkou žily právě tady, ale ve skutečnosti Proškovi-Panklovi bydleli jinde. Můj vědecký výklad zaslechla skupina postarších dam. Jedna z nich v květovaném klobouku se rozčílila: "Slečno, co to těm dětem vykládáte, Božena Němcová s babičkou žila tady. To je jasný, říkáte jim to špatně." Ohradila jsem se, že ne, že to říkám správně. Dáma s podporou své skupinky vehementně trvala na svém a debatu ukončila zničujícím argumentem: "Já jsem to viděla v tom filmu se Šafránkovou v televizi!" A květovaný klobouk se vítězně odkýval směrem k zámku.

Někdy to není zas taková legrace. Třeba když s vámi jede v autobuse umouněný kluk, který děsně vyvádí a nemá ani svačinu. Ale má vlastně docela štěstí. Má totiž skvělou paní učitelku, která ho vezme na výlet, i když si to vlastně vůbec nezaslouží a bude jí celou cestu dělat starosti. Protože ví, že tenhle mrňous to doma nemá jednoduché a kdyby nebylo školy, asi by se vůbec nikam nepodíval...

Reklama