Vzpomněla jsem si na ni před pár dny, kdy mi jeden kamarád z Francie, se kterým si občas povídám přes ICQ, nadšeně sdělil, že se zamiloval. Strávili spolu prý krásný víkend, ona odjela domů, on taky a teď se mu po ní stýská. Ale je zamilovaný!!! Cítila jsem ten cit – ačkoli nepatřil mně - i přes chladné sklo monitoru. Chlápek těsně před 40, který ještě nedávno dokázal zaníceně vyprávět tak leda o práci, se teď rozplýval jak zmrzlina na Sahaře. Že si pořád volají, píšou SMS a povídají na ICQ. Ať to stojí, co to stojí… Přeju mu to. Minulé manželství se mu nějak nevyvedlo, se synem se vidí jen občas. Tak teď má zas pro koho žít.


Zamilovat se… Co tenhle zvláštní pocit dokáže s lidma udělat? Rozsvítí nám v očích ohníčky, jsme najednou hezčí, hodnější, jenom svítíme. Jo, je v tom i kousek sobectví, protože nejsme schopni mluvit o ničem jiném, než o našich citech, druhé lidi posloucháme jen tak na půl ucha. Ale je nám skvěle. Roztřesenýma rukama ťukáme na klávesnici mobilu vyznání lásky, při zazvonění telefonu nám skáče srdce do krku, před setkáním s NÍM (nebo s NÍ) jsme nervózní jako puberťáci. Toužíme, vzdycháme, soužíme se, když nejsme spolu… Je to krásné a zároveň to trochu bolí.
Jenže, co potom, když se zamilovanost vytratí a v lepším případě zůstane přátelský vztah, v horším případě nastane nelad. Sedíte v kleci jménem manželství a říkáte si, něco by to chtělo… Trochu toho těšení, trochu toho toužení, trochu toho vzrušení… Ale do jedné řeky asi těžko vkročíte podruhé a za plotem se ovoce trhat nesmí. Jednou jste manželka a basta. „Znamená to, že už nikdy nebudu zamilovaná?“, napadne vás najednou. „Že už nebudu mít v očích ty ohníčky, nebude mi bušit srdce, nebudu nervózně vyhlížet pošťáka, email nebo hypnotizovat telefon?“ Ale budete! Ať chcete, nebo ne… Potřebujete to přece k životu…

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY