Ta tam je doba, kdy tetování bylo symbolem kriminálních živlů a jakýmsi poznávacím znamením „absolventů“ pasťáku. Dnes je nejen módou, ale také vypovídá cosi jiného o nositeli. Tedy za předpokladu, že je tento rozumný. „Tu kérku musíš milovat, jinak se na to vykašli,“ pravil tatér...

Zde je potřeba podotknout, že člověk musí být rozumný a zůstat člověkem. U pána na anotačním obrázku, lze s úspěchem pochybovat o obojím. :-)

Přemýšlela jsem půl roku

Než jsem si nechala nad zadnici vytetovat svého milovaného retro-motýla, přemýšlela jsem hezky dlouho. Tatéra jsem znala, a když jsem se s ním bavila o případné ozdobě a umístění, řekl, že tu kérku musím milovat celý život, jinak že se mám na to vykašlat. Řekla jsem si, že je rozumný, a nořila se různých knih a obrázků s náměty. Nakonec jsem ale vyhodnotila, že to musí být spíš něco ze mě, když to mám mít ráda.

Miluji motýly

…pro jejich krásu, která je tak křehká, že se na ni nedá pomalu ani sáhnout. Pro tu proměnu, kterou projdou z ošklivé housenky, i pro neopakovatelný lehounký zvuk jejich křídel. Rozhodla jsem se pro motýla, kterého si sama vymyslím, aby byl jen můj, a byl tedy jednak neopakovatelný, a jednak milování hodný. Nakonec mi s ním tatér i hodně pomohl.

Pro krásu se trpí? Ano!

Nakreslili jsme ho jen barvami na místo, kde měl být, a pak jsem čekala, až dokončí slečnu s ještěrkou na boku.
Sténala u toho jako „Dněpr širý“. Říkala jsem si: To je ale padavka, vždyť to jen trošku bzučí a možná malinko škrábe. Po dokončení vypadala, že je ráda, že jde… no spíš se plížila pryč.
Na boku měla igelit a pod ním krvavý obrázek vyvoleného plaza. Trochu mě to znepokojilo.

„Tak pojď,“ zavelel. „Chceš něco k pití?“
„Ne, díky, alkoholu moc neholduju, není to nutné,“ pravila jsem statečně.
 Po první hodině jsem v sobě měla dvě deci vodky.

Bolí to jako čert. Zvlášť lahůdkový zážitek jsou pak barvy, které se zavrtávají do už rozbolavělého místa od kontury.

Trvalo to přes tři hodiny.
Vypila jsem lahev vodky.
Ano, sténala jsem.

V noci skoro čtyřicet horečka

Dorazila jsem domů s igelitem na zádech neschopná se ani sehnout. Neustále jsem se na to koukala. Pálilo to jako žehlička. Spát jsem se z logických důvodů rozhodla na břiše. To neumím, takže jsem usnula hodně pozdě. Ve dvě ráno mě probudil zvláštní pocit. Cítila jsem se jako grilované kuře a klepaly se mi nohy. Měla jsem takovou zimnici, že sbíječka byla proti mně lehký kluzák. Tak nějak instinktivně jsem si změřila teplotu.

Skvěle – skoro čtyřicet. Za chvíli zřejmě upadnu do bezvědomí. Maminko, zabilo mě tetování. Odpusť mi... Volala jsem tatérovi.

„To je normální, to je reakce na barvy. To přejde,“ řekl rozšafně.
„Hmm a přežiju?“
„Tutově.“

Jak máš jednu, přijde druhá

Přežila jsem a svého vymyšleného motýla skutečně miluji stále a vroucně. Jen jsem musela dát tatérovi za pravdu i v dalším jeho moudru.
Když jsem od něj odcházela, mimochodem, ač po lahvi vodky úplně střízlivá, což si vysvětluji tím, že se prostě alkohol díky bolesti neukládal, říkala jsem mu, že tohle teda už v životě nemíním absolvovat.

„Nenech se mýlit, jak máš jednu, bude druhá,“ pravil spiklenecky.
„No to se spolehni,“ odpověděla jsem mu plna hořké ironie.
To se klidně mohl spolehnout.

Uplynul rok a nechávala jsem si dělat lilii na rameno. Tím ale končím. Líbí se mi to, co mám. Motýl je super a ozdoba na rameni mi dle mého sluší.

Jeden můj dobrý kamarád při pohledu na motýla řekl památnou větu.
„Ty, hele, je to moc pěkný, to je fakt. Ale už jsi myslela na to, že odhaduju tak kolem pětašedesáti z toho motejla budeš mít kuklu?“

Jo, myslela. A stejně se mi líbí.

Co si myslíte o rozumném tetování vy? Už nějaké máte? Jak prožívala tetování prozměnu kolegyně Eva? Čtěte ZDE.

Reklama