Z detašovaného pracoviště se nám ozvala čtenářka TTT, která popisuje výukové metody svého tatínka i chlupaté plavčice. Došlo i na bidlo.

Krásný den,
hlásím se z detašovaného pracoviště. Zedníci ani elektrikář neprojevili nejmenší pochopení pro Ženu-in. Zatímco ten první mi dráty jen odpojil, druhý je rovnou vytrhnul. Prý to tak bude lepší a ušetří jim to práci. Nejde počítač, televize, bojler ani pračka. Zkusila jsem vyprat na valše, číst, háčkovat, vyšívat, když jsem začala i hledat len, že bych chvíli předla, došlo mi, že středověku se musím postavit na odpor. Na záchodě funguje světýlko. Doma jsem našla jednu prodlužovačku, druhou měli zedníci u vercajku a třetí půjčil soused. No a co, že mám monitor na lince, počítač u trouby a anténu v muškátech. Píšu!
Tedy ne, napřed otřu cihlový prach, abych viděla na monitor..... Teď píšu.
Jak jsem se učila plavat? Jako dítě jsme s rodiči v létě nevynechali jedinou příležitost ke koupání, kterou příroda nabízela. Písečné lomy, řeky, rybníky i ta chlorovaná koupaliště tenkrát většinou pod správou místního JZD.
Rodiče na to šli mazaně. Záchvatu paniky u mě předcházeli tím, že mi nenápadně upouštěli vzduch z rukávků i kruhu. Zpravidla ve chvílích, kdy jsem se věnovala svačince, abych je neviděla. Než jednoho dne tatínek v bazénu ukázal na můj zoufale prázdný kruh a prohlásil:“ No vidíš, vždyť plaveš sama.“ Což způsobilo,  že jsem konsternovaně přestala a podle očekávání šla pod vodu. I přes můj odpor se to nakonec rodičům podařilo. Jsem plavec.
Mými zcela odlišnými vzory byli tři lidé, jež mi kladli cíle, které trochu brzdily mé úspěchy při snaze naučit se plavat.
Prvním byla plavčice ve školním kurzu, která mé začátečnické pokroky z rybníka zazdila jediným výkřikem:“Splývat!“ Byla urputná a měla chlupaté nohy. Ty jediné jsem v kurzech viděla, když jsem se v pudu sebezáchovy snažila nahmatat bidlo. To, které mne vždy povzbudilo k pobytu pod hladinou. Patrně z nedostatku kyslíku jsem až do května věřila, že přes splývání vede cesta ke štěstí.
Druhým idolem byla maminka. Snad za to mohla její konstituce, snad skryté vzduchové vaky, ale dokázala ležet dlouho na zádech na hladině, bez jediného tempa a neomezenou dobu. Pravidelně tak louskala šestákové detektivky a první harlekýnky. Já se cachtala u břehu a záviděla.
No a nemohl chybět tatínek. Je pro každou srandu. A jako milovník psů uznává za jediný přirozený styl čubičku. Elegantní to moc není, ale byly to první pohyby ve vodě, jež mi pomohly udržet se nad hladinou.
A teď mne omluvte, jdu k nejbližšímu písáku procvičit tempa. Prach z cihel opět zastřel monitor a spadl první obraz… asi bude vedle nová zásuvka.
Mějte se krásně.
TTT

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Díky TTT za vtipný a milý příspěvek k dnešnímu tématu dne. A přeji příjemný pobyt u písáku. Jak já vám závidím… tedy ne, já se těším. Těším se na zimu!


Dnes si povídáme na téma: Jak jsem se naučila plavat.

Klást otázky nemá smysl. Vytáhněte své fotky z dob, kdy jste se učily plavat, popište vaše pocity z prvních temp. Svěřte se s metodami, které na vás byly použity.

Na vše se těším na e-mailu

redakce@zena-in.cz

A nejzajímavější příspěvek odměním. Odměním ho třídílným nafukovacím lehátkem, žádnou průhlednou umělohmotnou náhražkou. Prostě lehátko, jaké si pamatuji z dětství, i se sadou na lepení.

To lehátko má i jméno. Bude to vaše Bára 3!

Lehátko Bára 3