Dětství měla jako na horské dráze. Zatímco ráda vzpomíná na příjemný čas strávený s vlídnou maminkou, chvíle, kdy se vracel z práce její otec, bývaly naplněny strachem. Bály se ho obě dvě, a tak poslouchaly na slovo. To on živil rodinu, on rozhodoval. Vždy a o všem. Třeba i o tom, co bude k večeři nebo jakou pohádku může sledovat. Později jí začal vybírat kamarády, zájmy i obor, který půjde studovat. „Nemohla jsem se po škole scházet se spolužačkami, otec preferoval děti svých známých, za kterými mě vozil. Prý jsou víc na mé úrovni. Pamatuji si taky, jak jsem ho v osmi letech prosila, aby mi dovolil chodit na taneční kroužek. On ale jen zakřičel, že mi nějaké trdlování k ničemu nebude. A přihlásil mě na tenis, který dodnes z duše nesnáším. To samé bylo i se střední školou. Kdepak na peďák! Potřeboval mě ve své firmě, a tak jsem musela jít na ekonomku. A s vejškou to bylo zrovna tak,“ vzpomíná zlomená Aneta s tím, že následně podle otcova přání skutečně začala pracovat v jeho firmě.
Budeš se vdávat!
Přestože se přání jejího otce většinou lišila od těch jejích, nikdy v sobě nenašla ani zrnko odporu. Byla k naprosté poslušnosti zkrátka vychovaná. Na první větší protest se vzmohla až ve svých jedenatřiceti letech. To když jí vybral dokonce i ženicha. „Přišel za mnou v červenci, že se osmnáctého srpna vdávám. Prý už je vše zařízené, tak si nemusím s ničím lámat hlavu. Vykulila jsem na něho oči, ale on si dál vedl svou, jako by nic. Za muže mi vybral Karla, jeho společníka ve firmě. Ptáte se proč? I mně to zajímalo. Prý, aby si ho pojistil. Jako zeťákovi mu bude moci více věřit,“ kroutí hlavou Aneta, která svému otci řekla, že si ho vzít nechce. To jí stálo pěkných pár modřin a roztržený ret. Nebylo to poprvé, co ji zbil. Ale vzhledem k její poslušnosti k tomu docházelo spíše výjimečně.
Byl to samé, co otec
O měsíc později se skutečně vdávala. „Karel sice nebyl starý ani ošklivý, ale byl to studený psí čumák. Neměl rád nikoho kromě sebe. Mě si vážil asi stejně, jako hadru na podlahu. Nebil mě sice, ale teror psychického rázu mi dopřával rád. Byla jsem pro něho služkou a musela ho poslouchat na slovo. S otcem se hledali, až se našli! Jedinou výhodou bylo, že mě minul sex, a tím pádem i děti s ním. Neměl o postel absolutně zájem, podle všeho byl impotentní,“ popisuje své manželství Aneta. Ta se po třech letech nešťastného soužití sesypala a skončila v nemocnici. Tam se naštěstí seznámila s psycholožkou Kamilou. Vzala si na ní kontakt, a když jí bylo zle, volala jí na terapeutickou linku.
Konečně skutečně žiju
„Až ona mi otevřela oči a pomohla uvědomit si, že to, v čem žiju, není normální. A už vůbec ne nutné. Já se na to konto odhodlala k nejlepší věci ve svém životě. Sbalila si věci a utekla přes celou republiku. To aby mě ti dva nenašli. Naštěstí jsem nebyla úplně bez peněz, takže bylo možné začít znovu a na vlastní pěst,“ vypráví Aneta. A přestože jí čeká ještě spousta nepříjemností ohledně rozvodu, nemůže si vynachválit, jak se jí teď volně dýchá: „Už nejsem ničí loutka, teprve teď skutečně žiju!“
Čtěte také:
- Nechte vykázat násilníka z domu, třeba i na rok! Toto jsou vaše i jeho práva
- “Syn bije svou přítelkyni a na vině jsem já!” trápí se Libuše (58)
- „Je to znásilnění, nebo jen manželská povinnost?“ ptá se Ina
Nový komentář
Komentáře
Ač se tomu těžko věří, já věřím. Taky jsem s něčím takovým přišla do styku. Kdo to neprožije, neuvěří.
Paní Anetě přeji už jen samé pěkné věci.
Hrůza. Asi bych v 18 řekla, že jsem plnoletá a budu se starat sama o sebe, i když by to nebylo lehké, začít se živit, platit si bydlení, nejspíš podnájem. S vysokou školou by byl asi konec. Postavit se otci až v 31 letech je pozdě, moc si zvykl, že ho poslouchá. Asi to pro ni bylo jednodušší než se hádat. Každopádně se odhodlala alespoň později.
Moc pěkná pohádka.A teď tu o Červené Karkulce.Děsivé dětství.Výběr školy.Práce ve firmě.To snad ano, ale vynucená svatba???Tak to už je moc....
můj otec je agresivní manipulátor..... zažila jsem si své a vysvobozením bylo pro mě najít toho pravého a otěhotnět. Teď docházím k psycholožce, neboť se mi rozjely panické úzkosti. Věřím, že se z toho dostanu. Bohužel mu musím platit poplatky (má věcné břemeno v mém domě, ve kterém nemohu žít - kvůli němu) ... vím, kdy mé utrpení skončí, ale nechci se rouhat...... ublížil tolika lidem.....
Tak tohle znám taky...fyzické i psychické týrání a navíc v tom byly děti. Vychovával ze mě "dokonalou" manželku. Jen do práce jsem musela protože byl hamižný a lakomý a přeci nebude děcka a mě živit sám. Postavila jsem se mu a trvalo několik let než jsem našla sílu všechno řešit. A je takových víc...jen nemají sílu se tomu postavit. I tohle je 21. století...bohužel.
Možné to bohužel je. Moje známá má přítele a ten je skoro to samé. Zakázal ji chodit do práce, musí být doma smí jen do obchodu a zakázal ji kamarádky . Ona už takhle žije asi 6 let, takže se kvůli izolaci začíná bát lidí. Nedávno jsem ji potkala a ona se bála i sama přejít přes přechod. Na první pohled je to normální žena. Jeho známí si o tom pritelovi myslí jak je skvělý, ale realita je jiná. Minule mi například vyprávěla, že po ní chtěl aby 10 kg přibrala, ona prý odmítla a on ji řekl, ať nezapomíná kdo ji živí, že musí poslouchat. Nejhorší na tom je, že on ví, že nade vše miluje zvířata a tak ji k domu pořídil 2 pejsky Belgické ovčáky, a kočku. Myslela jsem že to bylo hezké gesto aby nebyla doma sama, když on jezdi s kamionem a je třeba 14 dní pryč. Ale teď si myslím, že je to jen, aby si ji pojistil, aby neodesla, protože kde sežene podnájem se 2 velkými psy a kočkou. Kdybych měla dům, vzala bych ji k sobě i se zvířátky.
Hrůza Že to už neudělala dřív přece nikdo nebude řídit můj život a ještě v dospělosti?
to není možné, aby šlo o pravdivý příběh... Česká republika, 21. století...???
