Dětství měla jako na horské dráze. Zatímco ráda vzpomíná na příjemný čas strávený s vlídnou maminkou, chvíle, kdy se vracel z práce její otec, bývaly naplněny strachem. Bály se ho obě dvě, a tak poslouchaly na slovo. To on živil rodinu, on rozhodoval. Vždy a o všem. Třeba i o tom, co bude k večeři nebo jakou pohádku může sledovat. Později jí začal vybírat kamarády, zájmy i obor, který půjde studovat. „Nemohla jsem se po škole scházet se spolužačkami, otec preferoval děti svých známých, za kterými mě vozil. Prý jsou víc na mé úrovni. Pamatuji si taky, jak jsem ho v osmi letech prosila, aby mi dovolil chodit na taneční kroužek. On ale jen zakřičel, že mi nějaké trdlování k ničemu nebude. A přihlásil mě na tenis, který dodnes z duše nesnáším. To samé bylo i se střední školou. Kdepak na peďák! Potřeboval mě ve své firmě, a tak jsem musela jít na ekonomku. A s vejškou to bylo zrovna tak,“ vzpomíná zlomená Aneta s tím, že následně podle otcova přání skutečně začala pracovat v jeho firmě.
5c86410a2b0afobrazek.png

Budeš se vdávat!

Přestože se přání jejího otce většinou lišila od těch jejích, nikdy v sobě nenašla ani zrnko odporu. Byla k naprosté poslušnosti zkrátka vychovaná. Na první větší protest se vzmohla až ve svých jedenatřiceti letech. To když jí vybral dokonce i ženicha. „Přišel za mnou v červenci, že se osmnáctého srpna vdávám. Prý už je vše zařízené, tak si nemusím s ničím lámat hlavu. Vykulila jsem na něho oči, ale on si dál vedl svou, jako by nic. Za muže mi vybral Karla, jeho společníka ve firmě. Ptáte se proč? I mně to zajímalo. Prý, aby si ho pojistil. Jako zeťákovi mu bude moci více věřit,“ kroutí hlavou Aneta, která svému otci řekla, že si ho vzít nechce. To jí stálo pěkných pár modřin a roztržený ret. Nebylo to poprvé, co ji zbil. Ale vzhledem k její poslušnosti k tomu docházelo spíše výjimečně.

Byl to samé, co otec

O měsíc později se skutečně vdávala. „Karel sice nebyl starý ani ošklivý, ale byl to studený psí čumák. Neměl rád nikoho kromě sebe. Mě si vážil asi stejně, jako hadru na podlahu. Nebil mě sice, ale teror psychického rázu mi dopřával rád. Byla jsem pro něho služkou a musela ho poslouchat na slovo. S otcem se hledali, až se našli! Jedinou výhodou bylo, že mě minul sex, a tím pádem i děti s ním. Neměl o postel absolutně zájem, podle všeho byl impotentní,“ popisuje své manželství Aneta. Ta se po třech letech nešťastného soužití sesypala a skončila v nemocnici. Tam se naštěstí seznámila s psycholožkou Kamilou. Vzala si na ní kontakt, a když jí bylo zle, volala jí na terapeutickou linku.

Konečně skutečně žiju

„Až ona mi otevřela oči a pomohla uvědomit si, že to, v čem žiju, není normální. A už vůbec ne nutné. Já se na to konto odhodlala k nejlepší věci ve svém životě. Sbalila si věci a utekla přes celou republiku. To aby mě ti dva nenašli. Naštěstí jsem nebyla úplně bez peněz, takže bylo možné začít znovu a na vlastní pěst,“ vypráví Aneta. A přestože jí čeká ještě spousta nepříjemností ohledně rozvodu, nemůže si vynachválit, jak se jí teď volně dýchá: „Už nejsem ničí loutka, teprve teď skutečně žiju!“

Čtěte také:

Reklama