Foto: Shutterstock
Oblékala si černé šaty a z očí se jí koulely slzy. Ne, líčit se nebude. Pro koho taky? Láska jejího života odešla na věčnost a před nikým ostatním nemá potřebu být hezká. Stejně by měla za chvíli oči rozmazané. Za chvíli už zazvonil zvonek. U dveří stály její dva synové. Oba už dávno dospělí. Ještě že je mám, pomyslela si, když jí nabídli rámě, aby se do nich zavěsila. Potřebovala jejich oporu. Fyzickou i duševní. I oni byli z otcova odchodu špatní. Ale pořád to byli chlapi. A ti přece nebrečí.
Když dorazili od obřadní síně, překvapilo ji, kolik lidí přišlo. Většinu z nich znala. Byli tam kromě rodiny i sousedé, kamarádi, bývalí spolužáci i kolegové z práce. S většinou z nich se jen pozdravila kývnutím hlavy. Neměla chuť o čemkoli konverzovat. A oni to chápali. Každý stál sám ve svém smutku a tiché vzpomínce. Obřad nebyl zdlouhavý. Řeč měl bratr zesnulého a jeho nejlepší kamarád. Petra nenašla sílu mluvit o všem tom, co se jí honilo hlavou. Jaký byl báječný manžel, kamarád i otec. A že toho chtěli ještě tolik stihnout. Jenže osud jim to už nedopřál. Pak přišlo na řadu poslední rozloučení u rakve. Šla první. Pohladila Martina naposledy po tváři, sklonila se k němu a zašeptala: „Nikdy nezapomenu.“ Políbit se ho neodvážila. Věděla, že by si jeho chladné rty pamatovala už navždy. Přebily by všechny ty krásné vzpomínky na chvíle, kdy ji ještě líbal plný života.
Šla si zvonu sednout a sledovala, jak se jdou loučit ostatní. Měl hodně přátel. Pak se ale obřadní síní rozlehl klapot podpatků. Ohlédla se a spatřila ženu, kterou si nedokázala nikam zařadit. Prohlédla si ji od hlavy až k patě. Mohlo jí být kolem třiceti a byla krásná. Oblečená do přiléhavé sukně ke kolenům, halenky s pořádným výstřihem, vlasy upravené, jako by právě přicházela od kadeřníka. A na rozdíl od Petry byla i nalíčená. Dost výrazně. Ale make-up jí na tváři držel jako přibitý. Navzdory tomu, že také plakala. Došla až k rakvi, naklonila se nad nebožtíka a pak se to stalo. Políbila ho. Jako důkaz toho, že Petru nešálí zrak, zůstala na Martinových rtech rudý otisk. Ani se nenamáhala ho setřít. Jak přišla, tak uličkou zase plačky kráčela pryč. Petra ji ale nemohla nechat jen tak odejít. Navzdory truchlení jí v srdci píchl osten žárlivost. Zvedla se a šla za ní. Pak ji oslovila.
„Zeptala jsem se jí, jestli mi může říct, kdo je, odkud Martina zná. Ona se ale jen krátce otočila, prohlédla si mě a pak prohlásila, ať se nezlobím, že hrozně pospíchá. Venku ji čeká taxík. Vzala mi tím poslední naději, že své počínání nějak rozumně vysvětlí. Bylo to nad slunce jasné! Můj muž měl milenku. Najednou mi došlo spoustu věcí. Jeho časté služební cesty, telefonáty o víkendu, údajně ze zdvořilosti se zákazníky, kteří v týdnu nemají čas… Proto začal zase posilovat, běhat. Ne aby byl fit pro naše společné stárnutí. Zvedl se mi žaludek. Naštěstí toalety nebyly daleko,“ vzpomíná na nepříjemné setkání Petra, která rázem plakala z jiného důvodu, než bylo truchlení. Cítila se podvedená, zrazená. Smutek vystřídal vztek.
„Je to snad horší, než když by byl ještě naživu. Nemůžeme si k tomu nic říct, vysvětlit si to… Třeba se pletu, nic s ní neměl. Naivní ale taky nejsem. Najednou už nemám nic. Ta rajda mi vzala úplně všechno. Nejdřív manžela a teď i hezké vzpomínky na něj. To musela přijít na pohřeb? Líbat ho přede mnou? Čeho tím jako dosáhla? Proč si alespoň něco nevymyslela, když jsem ji oslovila? Nechala mě v trýznivé nevědomosti. Nenávidím ji, tu sobeckou mrchu,“ zlobí se Petra. Ani si nevyzvedla urnu s manželovým popelem. Nejspíš to za ni obstarali synové. Už ji nezajímalo, co se s ním stane. Stejně tak založila všechny manželovy fotky. Nechtěla ho mít na očích. Už ho totiž vidí úplně jinak. „Nejen že mi manžel zemřel fyzicky. Neexistuje pro mě už ani v srdci,“ dodává zlomená vdova.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Synové "stály"? Identifikovali se jako ženy?
Proč hned rajda? A proč hned milenka? To je ale slátanina
Říkali jí "Květinka Marta" (jestli mi nevypadlo kř. jméno). Kdo četl ví.
To je zápletka z amerického filmu. Tam k všeobecnému překvapení přišla na pohřeb atraktivní žena v rudém kostýmu a v lodičkách, jimž klapaly podpatky. A políbila nebožtíka v otevřené rakvi, zůstal mu na tváři otisk rtů a pohřební asistentka to pak "nenápadně" pucovala kapesníkem, ale stejně si toho všichni všimli. Ovšem to se stalo v Los Angeles. Posléze se zjistilo, že to byla novinářka, nikoli milenka dotyčného, a pozůstalá manželka beztak strávila noc s majitelem pohřební firmy, který ji velice úspěšně utěšoval.
V českých poměrech jsem doposud nezažila pohřeb s otevřenou rakví, kde by chodil kdekdo líbat nebožtíka. 
Jak by se vůbec utajovaná milenka dozvěděla, že milenec je po smrti a kdy a kde přesně má pohřeb? Parte jí asi neposlali. Že by jaksi "ze sportu" sledovala pohřební vývěsky? Pozoruhodné je i to, jak truchlící manželka přesně zaznamenala, co měla dotyčná na sobě, jaký to mělo výstřih a další detaily. Rychlý úsudek, že to určitě musela být milenka, je taky dost zajímavý. Evidentně lze být žárlivá stíhačka i na pohřbu. Asi. 
Příběh je silně nevěrohodný, v tom filmu to podali líp.
Tak ta druhá žena byla "rajda"? A nebyl špatný spíš ten manžel? A proč měl milenku? Asi jeho manželka nebyla až tak velká láska jeho života. Ta manželka si něco vysnila a vůbec, celý ten příběh je z červené knihovny, z paperbacků, co si tady v knihovně půjčuje jenom mentálně opožděná uklízečka ve výslužbě.