Dnes, v době, kdy se podle statistik rozvádí každé třetí manželství, žije mnoho dětí s nevlastními rodiči. Takové soužití bývá málokdy jednoduché, zvlášť na začátku, než si všichni zvyknou na novou situaci. Výchova nevlastních dětí je zkrátka ještě větší oříšek než výchova těch vlastních.

Během života s nevlastními dětmi přicházejí situace, které se musí řešit nanejvýš opatrně a taktně. Sama mám teď čerstvé zkušenosti, a tak občas tápu a zkouším, jaká cesta je nejlepší. Ale co už jsem zjistila, je, že nejdůležitější ze všeho je mít víc než obrovskou trpělivost... A taky je potřeba domluvit se i s partnerem, jak budeme děti vychovávat - stejně.

trpělivost

Příběh Kamily

Kamila se před dvěma lety rozvedla a k jejímu pětiletému synovi Matějovi přibyly dvě děti jejího nového přítele Lukáše, kluk a holka. Dohodla se s přítelem hned, že udělají novou rodinu a dají děti dohromady hned, bez nějakého zvykání. „A to se nám osvědčilo, máme to tak, že týden jsou všechny děti u nás společně a myslím, že si to užívají, a pak jsou týden u svých druhých rodičů. Funguje to bezvadně, děti se sžily, hrají si spolu, všechno dělají společně.

Přečtěte si také:

Jen občas nevím, jak mám k dětem přistupovat. Samozřejmě jen syn je můj, ale to vůbec nesmím dát najevo, snažím se všechno dělat tak, aby nikdo neměl pocit, že je ošizený. Samozřejmě když něco kupuju, tak třikrát, když něco plánujeme, tak pro všechny děti, když povídám večer pohádku, tak pro všechny, stejně jako dávám všem pusu na dobrou noc. Ale občas mi chybí, že si dost neužiju jen samotného Máťu, že se s ním nemůžu kdykoliv pomazlit nebo něco koupit jen jemu.

Nejhorší je být spravedlivá. Dohodli jsme se s Lukášem, že musíme dělat co nejvíc věcí stejně. Když tedy Lukáš něco nařídí, musím ho podpořit (i když občas je to těžké), stejně tak to dělá on. Když se nějaké dítě vzteká nebo zlobí, musím s ním jednat stejně bez ohledu na to, jestli je to moje dítě, nebo ne, i když tím riskuju, že si dítě můžu znepřátelit a pak ke mně třeba nebude chtít. Ale nedá se nic dělat. Teď jsou všechny tři děti prostě naše.

Občas mě štve, když děti mluví o mámě, řeknou třeba: Ale u mámy tohle můžeme... Co na to říct? Ano, ale to je mámy věc, tady to prostě budeme dělat takhle. Zjišťuju, že nejdůležitější je prostě vydržet, nekomentovat, mít trpělivost. Snad to děti časem ocení.“

Když jsem se o tom bavila s psycholožkou Janou Vaňkovou, řekla, že to je nejlepší způsob, jak jednat s nevlastními dětmi - být trpělivý.

Je těžké žít s nevlastním dítětem?
Samozřejmě ano. I pro nás dospělé je rozvod změna, co to musí být pro děti? Ony samy jsou zmatené, najednou nemají jistotu, žijí s někým cizím. Když k nim budeme přistupovat s citem, budeme se jich ptát na názor, ale zároveň jim stanovíme přesná pravidla, rychleji si zvyknou a získají zase jistotu zpátky.

Na co hlavně by si měli dát nevlastní rodiče pozor?
Těch věcí je hodně, záleží na věku dětí, na počtu, na pohlaví... Jinak se bude ženě jednat s pětiletým chlapečkem a jinak s pubertální dívkou. Obecně ale platí, že by nevlastní rodiče nikdy neměli před dětmi mluvit ve zlém o vlastních rodičích, neměli by říkat, že tvoje máma to dělá špatně, že je hloupá... Pokud na ně přijde řeč, říct jen: v pořádku, ať si to tvoje máma/táta dělá takhle, u nás ale bude platit tohle pravidlo, a vysvětlit jim, proč to tak je.

Je dobré snažit se nevlastní děti vychovávat, nebo je lepší nechat výchovu jen na vlastním rodiči?
Vychovávat určitě, přece nastanou situace, kdy budeme s nevlastními dětmi sami, a to pak budeme čekat, až se vrátí vlastní rodič? Měli bychom se domluvit s partnerem, říct dětem rovnou něco v tom smyslu, že teď žijeme spolu, a tak budeme muset poslouchat oba dva, protože jinak to nebude fungovat. Je důležité přistupovat ke všem dětem stejně, ať jsou vlastní, nebo nevlastní.

Co je nejhorší, když použijeme při výchově nevlastních dětí?
Někoho upřednostňovat (většinou se upřednostňují ty vlastní), mít dvojí metr na tresty, jednomu něco povolit a druhému ne... Není dobré dávat najevo, že vlastní dítě máme radši než to druhé.

Když s nevlastním dítětem mluvíme, je dobré ptát se ho, jak to má u vlastní mámy/táty?
Někdy je to dobré, ale moc často bych to nepoužívala. Samozřejmě třeba když jde dítě na plavání, je dobré se zeptat, jestli mu máma dává čepici, nebo u jídla se dá tímto způsobem zjistit, jestli může třeba po večeři čokoládu. Ze zkušenosti vím, že děti o tom dost často mluví samy, že tohle u mámy/táty dělají, tak není třeba to víc řešit.

Co když nevlastní potomek výchovu bojkotuje s tím, že „ty nejsi můj táta/máma, tebe poslouchat nebudu“. Co pak? Měl by zasáhnout vlastní rodič a říct, že teď s námi žije můj přítel/kyně, kterého prostě poslouchat budou?
Ano, v tomto případě by měl vlastní rodič zjednat pořádek. Vysvětlit dítěti, že je nová situace, že teď už nežije s mamkou/tátou, ale že nový přítel/nová přítelkyně to myslí dobře a že musí taky poslouchat. Hlavní je dětem říct, že to není nic proti jejich vlastním rodičům, když poslechnou nového partnera. Děti musí pochopit, že za nic nemohou, nesmí si dávat vinu za rozchod rodičů. Což bývá dost časté.

Další články v našem magazínu:

TÉMATA:
RODINA