Jistě jste slyšeli termín „trouby z Jericha“. Určitě jste se alespoň na chvilku zamysleli nad tím, co to bylo, když to svým zvukem zbořilo hradby. Anebo jste nad tím ani nepřemýšleli a biblický příběh jste zařadili mezi pohádky. A co když na tom něco bylo? Alespoň základ…

jericho

Stalo se, když Jozua obléhal Jericho po té, co lid izraelský přicupital z Egypta. Izraelité museli být dosti obávaní, neb v Jerichu o nich věděli a zavčasu zavřeli brány. Hradby Jericha byly dobře vystavěné, a tak by se izraelité mohli dostat dovnitř jen zázrakem. A právě ten patrně použili. Nebo alespoň z našeho pohledu a při vědomí jejich dobových možností.

Nebo je tu něco, co nevíme a oni věděli?

My bychom dneska hradby prostě rozbombardovali, ale oni? Jak se dívat na informaci, že někdo zatroubí a spadne kámen, a ne jeden?

Co se stalo?

Inu, izraelité předně měli v Jerichu spojenkyni. Pochopitelně pohledem Jerišských zrádkyni. Jmenovala se Raab a živila se prostitucí. Za slib, že po dobytí Jericha bude Izraelity ušetřena i se svou rodinou, ono je těžké být hrdinka, když máte za zády malé caparty, je ukryla, když šli na výzvědy.

Izraelité měli podle biblického příběhu ale v kapse trumf. Beraní rohy. Na tyhle záhadné rohy celý týden, tedy sedm dnů, troubili a chodili kolem městských hradeb.

Sedmý den, patrně v neděli, rozkázal Jozua ještě k tomu křičet.

No a: „Když zatroubili v trouby, křičeli i oni křikem velikým, i pobořila se zeď na místě svém. Tehdy vešel lid do města, jeden každý proti místu, kdež stál. I vzali je. A pohubili ostrosti meče jako proklaté všechno, což bylo v městě od muže až do ženy, od dítěte až do starce a až do vola, dobytčete i osla…“ popisuje patrně slušný masakr Bible.

To tedy znamená, když povážíme, že vešli stylem „jeden každý proti místu, kdež stál“, že nevytvořili jednu díru, ale že snad hradby spadly celé, když ze svého místa mohl vejít každý.

Že zvuk umí vyvinout vibraci, v dnešní době opisují z tabule žáci druhého stupně základní školy.

Ovšem co vibrovalo tak mocně v době obléhání Jericha? Beraní rohy?

Někoho napadne infrazvuk, ovšem takový umí rozkmitat kuličku v ladičce. Hradby jsou jiný oříšek. A hlavně, i kdyby skutečně vyvinuli takový kmitočet, takovou vibraci, že by popadaly hradby města, co by se stalo s jejich sluchem a vlastně i těly?

Záhada. Nechce se ale věřit, že úplně všechno si Bible vymyslela. Ze zkušeností víme, že na každé báchorce je jádro pravdivé.

A zvuk jako zbraň z historie známe i odjinud

Co byl „druidský vítr“?

Ze starých Irských historických kronik se dozvíme o zvláštním modelu. Druidové se, jak se dočteme, od elfů naučili zvláštní věc. V kronikách se tomu říká „druidský vítr“.

Tenhle „vítr“ prý byl schopen zmást útočníky natolik, že ztratili orientaci, propadli panice a často začali bojovat sami se sebou. Přijde mi to, jako by prostě zešíleli, nebo se jim cosi dočasně přeházelo v hlavě.

Že by šlo o nějaký válečný pokřik, kterým by Keltové dávno před husity odrovnali římská vojska?

Nebo se jedná o něco podobného, co popisuje Bible jako trouby z Jericha?

Podle dnešních znalostí by při zvukové frekvenci 7 až 8 hertzů měl infrazvuk takové účinky na lidské chování, jaké jsou zde popisovány.

Ovšem, to víme až dnes. Nebo ne?

 

Mimochodem, kdo kdy četl překlady irských kronik, ví, že Druidové neměli k dispozici jen „druidský vítr“. Rovněž se tady dočtete o jakémsi umělém blesku, který vycházel z průhledné koule a který dokázal oslepit protivníky.  Kouli prý uměl vyrobit druid jménem Mog Ruith. Píše se tu, že ji dělal z úlomků kopí spojených máslem. Asi je jasné, že nešlo o máslo, že je to nějaký pomocný výraz. Často naleznete i  zmínku o tom, že druidové se dokázali zjevit na místě, kde před tím nebyli, a dokonale vyděsit vojáky, kteří je najednou měli za zády. Zpravidla prý ani nemuseli ani bojovat. Vojáci se prostě sbalili a odešli.

Za další zajímavost pokládám častý výklad jakéhosi druhého světa, který byl jakoby pod tímto světem, ale ne myšleno dole, spíš souběžně. Vyskytovat se tam mají lidé i zvířata, a tam si právě chodili druidové pro vědomosti a technologie.

O čem se hovoří, nechám na vás. Rovněž možnost prostudovat si irské a dánské kroniky. Je to nebývale zajímavé.

Kdo ví, co ještě o lidech dávno před námi nevíme.  A bylo by úsměvné, kdybychom postupně objevovali něco, co už bylo dávno objeveno a užíváno dokonce mnohem lépe propracované.

Tohle si pamatuji ze střední školy

Zavěste lehkou kuličku na tenké vlákno, vezměte ladičku. Kulička se zlehka dotýká ramene ladičky. Když ladička rezonuje, rameno „odcvrnkává“ kuličku, která se pak viditelně kýve. Nakonec lze rozeznít druhou ladičku jen rezonancí té první, a to na vzdálenost několika metrů! Logicky záleží i na tom, jakou má třída akustiku. Kulička se na začátku musí ramene ladičky jen zlehýnka dotýkat. Mezi ní a ramenem nesmí být mezera.  

Možnost rozkývat kuličku na dálku se líbila všem.

Tenhle školní pokus, tahle zkušenost je ale hlavně důkazem, že zvuk přenáší energii.

Na začátku visí kulička nehybně dolů. Na konci se kýve. Ani jsme se jí nedotkli a dali jsme jí energii. A to jen úderem do druhé ladičky, takže na ladičku u kuličky přenesl energii pouze zvuk!

S velikánským množstvím nadsázky by se dalo říct, že kdyby ladička byla veliká věc, a kdyby místo kuličky bylo nevím co, mohli bychom takto bourat zdi.

To jsem pochopitelně použila hodně moc fantazie, ale všimněte si, že jádro je PRAVDA.

Takže, co víme o troubách z Jericha? O druidském větru a třeba i o kamenech na Stonehenge, kterými podle legendy stavitelé pohybovali tak, že jim hráli píseň?

Odpovím: V zásadě nevíme nic, jen že tyhle legendy spojuje dávná znalost člověka, že zvuk lze využít k práci s energií, a to patrně nemalou.

Reklama