Ač se to nezdá, nemám srdce z kamene. Tedy skoro. Někdy jsou situace, kdy bych dotyčnému s chutí přispěla jenom kopancem do prodloužených zad.
Chápu, že kytiček, srdíček, pastelek, světlušek, berušek, pomerančů a kdo ví, čeho ještě, je v ulicích zkrátka už moc. Měla jsem tu čest vyzkoušet si charitu i z druhé stránky. Studovala jsem na škole se sociálním zaměřením a tak jsme měli účast na charitativních akcích dobrovolně povinnou. A to i o víkendu. Dostali jsme kasičky, benefiční předměty, letáčky a hybaj do ulic! Prodávali jsme nejčastěji kytičky pro rakovinu a pomeranče pro Alzheimera. Protože na nás lidé tu a tam nebyli zrovna nejmilejší, a protože vím, jaké to tam na druhé straně je, podobně angažovaným školákům a dobrovolníkům nějakou tu korunu z kapsy vždycky vylovím.
Na žebráky a bezdomovce už tak milá nebývám, až jsem se zpočátku snažila. V Tibetu například nejsou žebráci tou nejnižší kastou, lidé si jich váží. Je to možná také proto, že mají dobrou paměť na lidi, a když jim někdo přispěje (většinou jídlem), hodně dlouhou dobu (až několik let) si netroufnou ho oslovit. Alespoň to tak píše Lobsang Rampa. To u těch českých nehrozí, co myslíte?
Asi před pěti lety v den, kdy jsem se oddávala vánočním nákupům, mě oslovil pán, který to možná jen trochu přehnal v solárku. „Slečno, můžu vás na chvilku zdržet?“
„Ale jen na chvilku…“
„Já mám takovej velkej problém. Takovou prosbu na vás. Já jsem se před čtrnácti dny přestěhoval tady na předmostí. Nikoho tu ještě neznám. Teď mi onemocněl syn, dostal jsem recept, ale nemám peníze na doplatek,“ spustil, zatímco v ruce skutečně nějaký papírek žmoulal. „Potřeboval bych tak deset korun.“
Sáhla jsem do kapsy.
„Já tedy vlastně potřebuju dvacet, ale vy jste taková krásná mladá slečna, že je mi blbý říct si o víc než o deset.“
Dala jsem mu dvacku, obměkčena předvánoční atmosférou. „Třeba to fakt potřebuje,“ říkala jsem si.
„Slečno, já vám hrozně moc děkuju. Na vás je z dálky vidět, jak máte krásný srdíčko. Přeju vám nádherné svátky a spoustu lásky, protože si jí zasloužíte,“ pravil a zmizel v kdesi v davu před obchodním domem.
Tohle vědět, dám mu za ten herecký výkon i padesát.
O tři měsíce později mě se stejnou historkou oslovil znovu. „Já jsem se před čtrnácti dny přestěhoval tady na předmostí. Nikoho tu ještě neznám. Teď mi onemocněl syn…“ Odpustila jsem mu, že si mě nepamatuje nebo mě spíš nepoznal, neboť jsem změnila visáž. Nicméně nedostal ze mě ani korunu. Častokrát jsem ho pak potkávala. Oslovoval lidi na zastávkách, před obchodem, u stánků. Mně se vyhýbal. Až zase po roce…
„Slečno, můžu vás na chvilku zdržet?“
„Já vim, před čtrnácti dny jste se přestěhoval tady na předmostí. Nikoho tu ještě neznáte. Teď vám onemocněl syn…“
Snažil se na to odpovědět, ale já už nastupovala do přijíždějícího trolejbusu.
Ty jsi, Evičko, tak hodná, ale tak, že si to člověk holt musí několikrát zopakovat. :-)))) M.
Pokud máte nějaký příběh z vlastního života na dnešní téma charita, žebráci a potřební, pošlete mi ho na redakce@zena-in.cz a podělte se se všemi. Míša.
Nový komentář
Komentáře
nedala jsem jim nikdy ani kačku. Nesnáším to, hážu na ně vražedný ksichty a je pravda, že mě moc neotravují. Stánkům v obchodních centrech se většinou vyhnu obloukem nebo dělám, že neslyším. Hlavně o ně člověk nesmí ani okem zavadit, pak je zle.
moc hezký příběh, zkušenost
Podle mých zkušeností to v malém městě není tak rozšířené - lidé se tady líp znají.
To v malém městě je to ještě horší. Jezdím nakupovat do Kyjova a tam ti mladí kluci co tam nabízí různé telefony a parfémy se chovají až vlezle, člověk by je schutí kopl. Jsou neodbytní, nepříjemní, nemám to ráda a nechápu jak se někdo k tomu může propůjčit.
Nedávno jsem litovala známého, že se přidal k těm pouličním prodavačům O2, nechápu, proč se firmy prezentují takto, vždyť mají spoustu obchůdků, dobré reklamy, tak proč ještě vysílají lidi do terénu? Dnes si skoro každou službu je možné zřídit přes telefon či internet a nemusím nikam, dokonce ani pouštět cizí lidi do domu.
Vlasticzka — #14 za mě už to tam máte, držím palce
Na oplátku, jestli můžu poprosit o bodíky pro tuhle slečinku, není to pro mě, už se podobných soutěží moc neúčastníme, ale proč jim nepíchnout
http://www.diteroku.eu/hodnoceni/36413/soutezici-petrova-elenka.html
Tak mi konečně schválili fotku - můžu poprosit o hlas fotce - Vlasta Zapletalová (Listopad) http://www.hmh.cz/soutez.asp
už jsem na 5. místě prosim pomozte, vrátím jinde
Gwendylon — #12
tak to znám, jeden to na mě taky zkoušel, pořád do mě hučel, ať si přičichnu a že mi to stříkne na ruku (ten parfém), slušně jsem mu vysvětlila, že jsem alergická na podobné sajrajty (to je fakt, vždycky mi naskáčou obludný vyrážky). Nedal si říct a vytáhl takovou pěknou flaštičku, v tu chvíli už tam byl můj a hukl na něj, že jestli to na mě šplíchne, bude mi platit léčení.
Bylo celkem vtipné sledovat, jak mladý prchá do davu.Drobek měl 160 cm i s botkama a hukl na něj chlap velikosti medvěda. Škoda jen, že se mnou přítel nechodí do města pořád
Já jsem nejzlejší
Jeden obzvláště vlezlý prodavač parfémů na mě na ulici ten smrad stříknul. Vlepila jsem mu facku. Pointu pochopil, až když jsem vytáhla sprej na astma, dýchla si a odkráčela, budíc kašlem veškeré mrtvoly v okolí pěti kilometrů 
Od té doby jsem na všechny protivná - na parfémáky řvu, že mám astma, ať se nepřibližují, na telefonisty platí, že mamka je dýlerka ( chudýsek, má kamenný obchod a karty tam opravdu vede, ale takhle jí ponižovat... 
)
Žábina — #3 Já bývám na tyhle nabízeče tak zlá už jen pohledem, že radši ustoupí sami.
A znáte to na Florenci ve vestibulu metra? Když jsem tam nedávno šla s kámoškou, přemýšlely jsme, jak se vyhneme cca pěti dvojicím nabízečů s deskami v ruce. Výbornej nápad je - BĚŽET. Myslím, že by jim bylo blbý zastavovat velmi spěchající lidi, tak jsme si prostě trochu zasportovaly a setřásly jsme je. Tohle praktikuju, i když jdu sama. Stačí zrychlit krok, nasadit útrpný výraz "nestíhám" a je to.
Eva Soukupová — #9 No je to tak...za dob kdy jsem ještě pracovala u O2, mi zrovna on volal, že nutně potřebuje internet. Takže jsem u nich byla sepsat smlouvu a už na cestě domu od nich mě otravoval na autobusáku...
katusenka19 — #6 cožééé?
Za dobrou a hezky podanou historku tu dvacku dám, když ji slyším poprvé. Při opakovaných pokusech už ne, taky se to u nás ve městě děje.
taky u nás ve městě máme takové,chce to se obrnit a nereagovat
jinak se jich nezbavíte
Evo mě ten chlap na autobusáku zastavuje každej týden a každý týden mu připomínám, že jsem to byla já, kdo mu loni na Vánoce zřizoval domu internet :-D
Škoda jen, že těch žebráků už je na ulicích tolik, že už si člověk nezvládá pamatovat všechny ty jejich historky, aby jim takto ukázkově vytřel zrak !
tak to je hustyýýýý, to musel chlápek čumět
já vím, že to sem nepatří, ale mě vadí i ti nutiči všeho možného, od levných tarifů na telefon přes parfémy atd. kteří vás oslovují na ulici
včera mi zas jeden výtečník zastoupil cestu, já mu uhnula, absolutně nemám v tomto směru zábrany a říkám - ne, díky nemám zájem
načež on tak suverénně - vždyŤ ani nevíte co nabízím a hned že nemáte zájem
tak jsem se otočila, vrátila se asi těch 5 m co jsem mezitím ušla a povídám mu - nemám zájem o nic, co se nabízí na ulici, je vám to jasný??
tak na to už neřekl ani slovo
Tyhle týpky mi vadí ze všeho nejvíc. Potkala jsem jich tolik, že si troufám tvrdit,že je poznám jak otevřou pusu. Naletěla jsem jen poprvé.