„Tady Mirek.“
Zaraženě jsem mlčela a civěla na mobil.
„Pamatuješ?“
Nezbylo, než se přiznat: „Ne.“
„Z 8.A.“
„Aha.“ Na víc jsem se nezmohla. A takhle pro mě začala akce, která bývá nazývána třídní sraz. V tomto případě poprvé po třinácti letech.

Sejít jsme se měli v Bowling baru naproti základní škole. Snad tam nebude takových partiček moc, zadoufala jsem. Přece jen, s touhle třídou jsem strávila jen poslední tři roky a nikdo z nich mi nijak zvlášť k srdci nepřirostl, takže kromě Markétky a Martina, kteří šli na stejné gymnázium, jsem nikoho od konce „základky“ neviděla. A i od „gymplu“ už uplynula nějaká ta doba.

Vlak mě vyklopil na nádraží něco před osmou, dřív jsem to prostě nestihla, takže jsem očekávala, že zábava už bude v plném proudu. Kolik jich už asi bude ženatých? A kolik vdaných? Při představě panděratých tatíků a ustaraných maminek mi trnuly zuby. A navíc prý na sraz dorazí i třídní učitelka. Jaká asi bude, po těch letech? Jako malá jsem ji neměla zrovna ráda, ona byla ten kamarádský, chápající, rozumějící typ, na můj vkus až příliš, a já byla už tenkrát rebel a jediné, co jsem po ní chtěla, bylo, aby mě nechala na pokoji.

Vzpomínky. Strašily mi v hlavě už od toho telefonátu. S kým jsem to vlastně do té třídy chodila? Dala jsem dohromady tak pět jmen a možná deset obličejů, to bylo všechno. Já je prostě nepoznám, začala jsem panikařit, jak jsem se blížila k budově základky. Po schodech nahoru, nadechnout se a otevřít dveře baru… Chvíli mi trvalo, než si oči zvykly na přechod ze tmy do světla. U stolu hned proti vchodu seděla nějaká partička mladých lidí.

Neznám! Vždyť já nikoho z nich neznám, letělo mi vyděšeně hlavou. Opatrně jsem pokročila vpřed.
„Vzadu je ještě jeden sraz,“ ušetřila mě trapasu pohledná blondýnka.
Uf. Asi jsem nebyla první, kdo tam stál se zmateným výrazem ve tváři. Ponořila jsem se tedy do hlubin baru.

Tentokrát už jsem je poznala. Tedy, rozhodně obě přítomné učitelky a jednoho, dva bývalé spolužáky. A i já jsem byla identifikována. Nejhorší obavy se nesplnily, v chomoutu jich bylo teprve pár, děti prakticky žádné, kolovaly bývalé třídní fotky a mluvilo se hlavně o práci. Kdo, kde, jak se mu tam líbí… A taky jsme vzpomínali. Já jako obvykle, „v první lavici“, u stolu s učitelkami. S odstupem let jsem už mnohé brala jinak…

Akorát z toho pro mě, od vysoké už v podstatě Pražáka, trochu čišelo něco maloměstského. Jak by taky ne, když se sešli hlavně ti, kteří se nikam neodstěhovali, případně vyměnili jednu nedalekou vesnici za druhou. Ale bylo to celkem příjemné setkání. Nijak zvlášť nostalgické, možná proto, že základka mi byla spíš lhostejná, bylo to období těsně po návratu z Ruska, se kterým jsem se nesmířila, a tak jsem si skutečné kamarády našla až po letech a většinu v Praze. Neosobní, to bych o tom setkání řekla – nijak se mě nedotklo. Ale určitě mohlo být hůř…

 

Zažila jste třídní sraz po letech?
Jaké to bylo? Skvělé, nebo fiasko?
Poznala jste spolužáky?
Zažila jste pátrání po bývalých spolužácích?
Nebo se setkáváte pravidelně?
Se základkou nebo s gymplem?
O čem si povídáte?
Máte si vůbec co říct?
Milujete třídní srazy, nebo je nenávidíte?
Nebo je dokonce pořádáte?

Napište nám o Vašich třídních srazech na redakce@zena-in.cz a vyhrajte!

Reklama