Třicítky jsou šťastnější než dvacítky

souhlasím....je mi fakt fajn ve třiceti ....jsem zvědavá jak to bude ve čtyřiceti ..snad jen lepší ..

Na tom může něco být. Ve dvaceti je člověk plný sil a mládí, ale taky si buduje postavení, hledá si místečko ve světě a to přináší spoustu stresu.

Když jsem si to tady všechno přečetla, dospěla jsem k názoru, že ti, co byli šťstní nebo aspoň spokojení ve 20, budou spokojení v každém věku a naopak. Je to všechno v povaze člověka, jak se cítí, jak ten svůj život prožívá vnitřně. Protože někdo je spokojený s málem a druhý může mít na co si jen pomyslí a stejně je nešťastný a nespokojený. A chce to optimismus a chuť do života.
Jenže.....já jsem pesimistka!

nana: já mám teda všechno naprosto nevyřešené - kromě toho, že se mi líbí žít

Beilys: Presne, ja se dnes vubec netrapim nejakym silenym upravovanim, v mladi bych nesla vynest nenamalovana ani kybl. V mem veku je dulezita vaha, udrzovane chrupisko a jakztakz upravene vlasy, ostatni uz se nejak vyvrbi. Kdyz si predstavim, ze jsem jako zamilovana mladice nechtela pred svoji laskou ani jist, tak mi to bylo trapne, o tom, ze by si clovek odskocil na hajzlik, nebylo ani pomysleni.... . Jak uz jsem napsala, je mi fajn prave ted, jen volam:..."zastavte cas!"

mia:

Minka: NIKDE nebylo prokazano, ze delenim stravy hubnes. Vetsinou hubnes tim, ze kdyz stravu delis a das si maso bez prilohy, snis podstatne mene.
To je jediny duvod, proc stravu delit.
Ja jsem delenou stravu zkusila - cely den myslet na to, jestli jsem mela zvire ci kytku, co si tedy muzu ci nesmim dat, me deptalo.
Vychazim navic z toho ze jen to, co mi bude prijemne a co muzu delat cely zivot, ma smysl.
Protoze kdyz po delene strave zhubnes a pak se zacnes stravovat normalne, opet priberes. Jojo.
V CR snad uz v kazdem meste probihaji kurzy STOBu, je to podle me jedina normalni cesta k tomu jak se naucit jist ( bez pocitu hladu ), zacit se trosku hybat a navic podpora skupiny a terapie ( pokud je dobre vedena ) - a mas spoustu novych spolubojovnic a kamaradek!
Hodne stesti!

Do třicítky mi chybí ještě dva roky, ale stejně bych se do dvaceti vrátit nechtěla - to jsem byla věčně smutná z platonický lásky, zvykala jsem si na samostatný život a měla spoustu volného času, který jsem neměla s kým trávit, a neměla ponětí, co mě vlastně baví - tvářila jsme se jako intelektuálka a byla ambiciozní, jako bych podvědomě tušila, že mi nic jinýho nezbývá. Dneska mám manžela, vím, jak naplnit svůj volný čas, ať už s manželem nebo sama, nestydím se za svý záliby, ale chlubím se jimi, nestresuju se, že nejsem bavič a zbavila jsem se "kamárádů", kteří pro mě nic neznamenali. A našla jsem ženu-in, kde jsou normální ženský s normálními životy - každá jiná, ale přitom fajn.

Olinda: NESOUHLASÍM. 30 mi bude v říjnu, od manžela jsem utekla, rozvádíme se už dva roky, taháme se o byt, jsem zadlužená a kvůli tomu bytu ještě hooodně dlouho budu, stálého partnera nemám, takže vyhlídky na děti taky nic moc, rodiče se kvůli mě samozřejmě trápí, že mi ujíždí vlak...to je všechno pravda. Ale já jsem po dlouhé době šťastná. Konečně dělám věci, které jsem chtěla, ale doteď jsem nebyla dost silná na to, abych si je prosadila. Myslím, že je důležité něco zažít (i to ošklivé), rozhlížet se kolem sebe a pak se ze všeho posbírat a ŽÍT! Mám psa, kapelu, přihlásila jsem se na školu, jezdím na výlety, s kolegyní jsem loni byla v Turecku... Samozřejmě mám taky dny, kdy je mi děsně smutno a brečím nad cizím kočárkem, ale tyhle stavy mají i relativně šťastné ženy, které jsou vdané. Každá z nás má někdy nějaké starosti a problémy, ne? Když všechno shrnu, opravdu jsem šťastná a navíc věřím, že budu šťastnější.. s věkem mám trochu víc rozumu, víc si věřím, nenechám se sebou orat, jsem vyrovnanější a umím si užívat i maličkosti a těšit se na ně. A o tom to asi je, ne? A krása? I o té to je..doby, kdy jsem se hroutila z pupínku na obličeji nebo ze špatného střihu vlasů, ty jsou dávno pryč. Protože už vím, že rozumný chlap vnímá moje chování a to, co ze mě vyzařuje, třeba obyčejný úsměv..

nana: no to je právě ono... ty si ve dvaceti myslíš, že když si pořídíš dítě, tka budeš šťastná.... ve třiceti se naučíš být šťastná i bez toho, že bys ke svému štěstí potřebovala "něco"... Samotné dítě ti totiž štěstí nepřinese - tak jako ti ho nepřinese svatba, nové auto nebo jakýkoliv další vnější atribut. Štěstí je až když zjistíš kdo jsi a co chceš - a naučíš se žít sama se sebou a radovat se z toho co máš - ne se trápit tím, co nemáš....

Příští rok mi bude 30, jsem spokojená, ale ve 20 to bylo jiné, taky pěkné. Byla jsem samostatná (díky tomu, že jsem zdědila byt po babičce), jezdila jsem na spoustu akcí, bitev, byla to paráda a hlavně mě NIC nebolelo (snad jenom občas srdíčko) . Teď už se přece jenom občas ozývá únava, důsledky stresu i nějaké to opotřebení a to dřív nebylo - ráno jsem vstala a měla jsem pocit, že můžu lítat.

Ja bych brala jen tu postavu,co jsem mela ve dvaceti(a plet bez vrasek a moje dlouhy vlasy,co mi v 21 urizl muj byvaly)

Ja bych se do svych 20let nechtela vratit ani nahodou. Byla to doba velike nejistoty, hledani lasek a bolestnych rozchodu, clovek tak zoufale potreboval nekam patrit a to casto i mezi lidi, kteri mu ani moc nevyhovovali. Dnes, kdy je muj vek vic nez dvojnasobny, jsem snad nejspokojenejsi. Dite odrostle, mam konicky, pratele, fungujici manzelstci a zdravotne jsem na tom snad lepe nez v tech dvaceti, viz lepsi zivotosprava. Takze, mne je dobre prave ted, jen ten cas kdybych mohla na nejakych deset let zaseknout .

nana: ja bych nechtela, aby mi bylo 20 i kdyz se mi narodili kluci. Tricitku bych brala hned.
Je videt, ze tobe neni 30, uz bys mluvila jinak

Mě je 41 a je mi fakt fajn, cítím se skvěle. Pracuju, sportuju, miluju ( už víc jak 22 let jednoho muže). Synovi je 21, dceři 18. Každý má svého partnera, jsou samostatní. Nikdy jsme si s mužem tak neužívali jako asi poslední dva roky. O víkendech vyrazíme jen tak s báglem na kole, najíme se někde cestou. Často jezdíme na kolečkových bruslích, nebo si na celý den vyrazíme do lesa. Začali jsme chodit na country zábavy, občas na večeři, nebo k přátelům, kde celou noc "mastíme" kanastu. Letos jsme se dokonce pustili do sportovního létání. Muž se létáním živí a já jsem rozhodla vyzkoušet to taky. Je to fajn, můžeme se věnovat svým zájmům bez obav co dělají děti. Jsem ráda, že jsme je měli tak brzy a už teď se těším, až se k nám přidají i vnoučata.

Připadá mi, že jsem byla šťastná i ve dvaceti, i ve třiceti i teď, kdy mi je čtyřicet...to záleží na okolnostech a povaze
Ale abych pravdu řekla, teprve teď mám pocit, že si užívám života fakt, je to všechno najednou veselejší a jednodušší, nevím, jak bych to popsala

ve dvaceti jsem studovala vejšku...to byl stres, jak to všechno zvládnu, ve třiceti jsem byla šťastná matka dvou malých dětí, ale přeci jen unavená, nevyspalá...

Zato teď!!!!!!

a ja bych chtela znovu prozivat vsechno :)) 15,18,20.. ale jen za jedne podminky:)) abych si pamatovala vsechno co vim ted :)))

...jeste ze to nejde

ja taky myslim, ze zalezi na konkretni situaci...ve dvaceti je na vsechno spousta casu, ve triceti je to honka na druhou stranu zivot je plny nejistot, kdezto ve 30 uz ma clovek (teda aspon nekdo) "svoje jisty" aspon malinko...obvykle uz ma kde bydlet, kde pracovat, partnera
ja byla stastna ve dvaceti a jsem i ted...ale stejne ve dvaceti bylo to nebe nejaky modrejsi a kytky vonavejsi

No mě je 31 a 20 bych zpátky nechtěla, ale tak 24 jo. Zaprvé proto, že mýmu příteli je 24, tak aby to bylo normálnější a taky abych měla ještě víc času na potomky. Teď si připadám trochu v časový tísni, aby to vůbec ještě šlo a tak...

kubikm: kdyz se ohlednu zpatky, muj nejkrasnejsi vek mohl byt okolo 30 -35 let.
Nebyl, spousta starosti, trable. Ale co se tyka toho, jak jsem se JA citila, je to jednoznacne!
Okolo 30ti je to super!