Mám na chlapy smůlu? Nevím... Možná ano. Každopádně třicítka už je za mnou a mimo pár náhodných a letmých známostí se v mém životě doposud neobjevil muž, který by se dokázal zanořit hluboko do mého srdce.
Když mi bylo dvacet, mamka mi stále říkala: Ležíš jenom v knihách, pořád myslíš na školu... že si holka taky trochu neužiješ? Počkej, až ti bude třicet, budou se kolem tebe už motat děti a na zábavu nebudeš mít ani pomyšlení!
Když si na ta slova vzpomenu, musím se jen smát... Jak vidno, i matky se mohou mýlit.
Stalo se to, co se dalo čekat. Nejen spolužačky, ale i spolužáci již měli svoje rodiny, a celý večer se nemluvilo o ničem jiném než co manžel, manželka, co děti, jaký byl porod...
Víte, až když jsem kolem sebe viděla spolužačky, se kterými jsem bývala skutečná kamarádka, a náhle jsem zjistila, jak moc jsme si vzdálené, dolehla na mě samota jak veliký, přetěžký balvan.
Ten večer jsem odešla jako první, úplně bez nálady a s hlavou plnou podivných myšlenek.
Co když se nikdy neobjeví ten pravý?
Co když se nikdy nevdám?
Co když nebudu mít nikdy děti?
Začínala jsem nabývat jistoty, že chyba není v mužích, ale ve mně. Vlastně jsem se nikdy moc nezabývala tím, zda JÁ nejsem ten, kdo je DIVNÝ....
Ta myšlenka přerostla v jistotu a nedala mi spát.
Víte, co je nejhorší? Když máte trápení, skutečné trápení a náhle zjistíte, že se nemáte komu svěřit... S rodiči jsem si nikdy od dob puberty nebyla tak blízká, abych za nimi mohla přijít s citlivým problémem, a kamarádky? Vlastně nemám kamarádky.... Mám kolegyně, to ano, ale přítelkyni, tedy skutečnou přítelkyni nemám.
Hodně jsem začala přemýšlet o svém životě a zjistila jsem jeden holý fakt. Obětovala jsem studiu a následné kariéře vše. Než se chodit bavit, raději jsem se učila, či pracovala, a ano, je tudíž logické, že šance na seznámení byla opravdu mizivá.
Poté, co jsem si prohlédla sama sebe z nitra, rozhodla jsem se, že je na čase s tím něco dělat a ne jen plakat na rozlitým mlékem. Jenže náhle jsem zjistila, že nevím, jak a co s tím dělat...
Zábava a diskotéky mi nic neříkají, nerada chodím do společnosti a jít jen tak někam s myšlenkou, že třeba někoho sbalím a náhodou to bude ten pravý, tak na to opravdu nejsem stavěná.
Asi před měsícem jsem si podala inzerát. Přišlo několik odpovědí a některé z nich byly i celkem pěkné. Ale náhle se ve mně něco vzpříčilo a já nebyla ani schopna na ten dopis odepsat. Říkala jsem si, že to stejně nemá smysl, že stejně z toho nic nebude... Je to jen ztráta času.
A tak tu sedím, vypisuji se ze svého trápení a přemýšlím, co dál. Přeci jen, čas běží a já se opravdu bojím toho, že (jak se říká) zůstanu na ocet....
Nový komentář
Komentáře
Nezoufej, je spousta ženských, který jsou v manželském chomoutu a chtěly by ven, bejt zas svobodná... Nenech se tlačit okolím k nějakejm zbrklejm krokům, kterých bych pak litovala. Možná. Nevím, jestli toho správnýho mužskýho najdeš zrovna na inzerát - i když někdy to vyjít může - jako třeba u Miciny. Ale raději zkus jet s kamarádkou na dovolenou, nebo se přihlaš na nějaký kurs - jazykový,počítače....to už je fuk. Důležitý je bejt mezi lidma, užívat si každej den a nehledat v každým chlapovi, kterej se na tebe usměje hned potencionálního manžela. Každej chlap vycejtí, že si na "zoufalém honu" a zdrhne. Jednoduše řečeno, užívej života, nikoho nehledej, ten pravej si tě najde sám - neboj. Držím palce
ad.astra:
,
gratuluji k
opravdu ve třiceti ještě není pozdě
No jedna moje známá se vdala kdyz ji bylo asi 37, takze....
Jo a jeste chci dodat, ze i kdyz se nekdy doma strasne hadame a mame plno starosti s novym bytem a stehovanim v mem 8. mesici (s tim klukem, co jsem ho potkala ve 36 letech na www.rande.cz), tak jsem mnohem a mnohem spokojenejsi nez kdyz jsem bydlela sama, porad pracovala, sluzebne cestovala do ciziny, nosila kostymky, vydelavala velike penize a marne nekoho hledala (nebo mela kluky, kteri mi nevyhovovali - a nekdy i znamosti na jednu noc, proc to nepriznat). Staci, kdyz se Jirka prituli a koukne na mne modryma ocima a kdyz si povidame o ocekavanem mimcu....rozhodne bych se zpatky do minulosti nevratila. Jeste urcite prijdou krizove momenty, ale porad lepsi nez zit sama a trapit se tim - mivala jsem silene pocity beznadeje, a to jsem jinak normalni.
Tragicky bych to rozhodně neviděla. Chlap, co stojí za to se najde i v mnohem pozdější době. Vdal jsem se mladá, děti přišly, starosti přišly, problémy...a ve čtyřiceti jsem už takhle žít nechtěla. A současného partnera jsem potkala náhodou na xchatu, kde jsem klábosila s mladejma, jeden takovej mladej řekl svému kamarádovi, že s touhle se dá docela dobře pokecat, tak se mi ozval a jsme spolu už třetím rokem a i to mimčo jsme si pořídili. Přítel je mladší, rozvedený a já můžu s klidným srdcem říct, že tohle je ten pravej chlap, co stojí za to, aby s ním člověk byl hrozně rád. Takže žádnej vlak ti neujel, ten ještě čeká ve stanici :-))
Manx: ja si zase spis myslim, ze je lepsi kdyz se z kamose stane manzel nez rana do hlavy...to se zase neosvedcilo me
tak nejak na me cisi, ze je vlastne spokojena tak jak je a kdyby nebylo srazu (zazila jsem nemlich stejny 
), tak by ji ani neprislo, ze ma nejaky problem 
...partnerstvi je hlavne o kompromisech a vlastne o omezovani se...otazka je jenom jak moc to clovek musi a je ochoten delat...a chlapi po tricitce jsou k tomu jeste min ochotny nez zensky...holt hodiny netikaji tak zurive 
...a snad i to sladeni vyjde, drzim palce 
...byt sam je fakt smutny 
me se nahodou clanek Martiny libi...diva se na veci realisticky a chce je resit
myslim, ze holky v tomhle veku maji jeden velky problem...nekoho by chtely, ale nejsou zvykle s nekym byt...a u chlapu je to to same...takze to sladeni, ktere jde ve dvaceti samo, je najednou ve tricitce problem
martino, uvolni se, zacni ZIT...uzivej si sveho zivota plnymi dousky, delej to, co si vzdycky chtela, ale nemela si na to cas...a verim, ze nejaky chlapek se urcite objevi
V jednadvaceti jsem se zamilovala na první pohled, trvalo to vteřinu a byla jsem v tom až po uši. Doslova jsem toho chlapa urvala. Sbalila jsem ho a byla bych vraždila, kdyby po něm šla jiná. Byl o 11 let starší. Výtvarník s vizáží a postavou brýlatého studenta.
Žili jsme spolu 5 let, dokud on na třídním srazu z gymplu nepotkal svou školní lásku a nespálil mosty. Ona taky. Rozvedla se kvůli němu. On ale zůstal mým homme fatal a i kdybych měla po zbytek života zůstat sama, tak těch pět let mi za to stálo. Od té doby jsem nepotkala nikoho, kdo by mu sahal po kotníky. 
tortora: já tam dělám taky!!!
Mám kámošku ve tvém věku a s podobným osudem.
U ní je problém ten, že už si docela zvykla být sama. Tím nechci říct, že by jí to vyhovovalo, to ne. Chce chlapa a chce taky dítě,ale.... když už s někým je, tak jí vadí, že nemůže více času trávit se svými kamarádkami, protože ten, s kým chodí, chce být často s ní. Mě to přijde normální, ale jí ne. Mám z ní pocit, že by chtěla chlapa, kterej by čumákoval doma, zatímco ona by se chodila bavit s kámoškama. Eventuálně by se mohl ještě starat i o případného potomka. Navíc když jde do společnosti a napije se, je protivná a vede vysloveně oplzlé řeči. Kterýmu chlapovi by se to líbilo? S tímhle přístupem s ní ale nikdo dlouho nevydrží a ona je z toho pak nešťastná. Jenže dokud se nezmění ona sama, bude sama pořád. Ono se partnerskému vztahu nadarmo partnerský neříká. A nějaké ústupky jsou nutné z obou stran.
Netvrdím, že jsi stejná, ale možná ti můj názor pomůže. Zamyslíš se, porovnáš a zařídíš se podle toho, nebo taky ne. Ale rozhodně to nevzdávej a těmi inzeráty můžeš začít. Není to hanba. Můj brácha se kdysi ženil s dívkou na inzerát a už jsou spolu skoro 30 let.
Radka S: Nojo, ale jak chceš poručit srdci, aby se nezamilovalo? Na chemii je rozum krátký. Když se tzv.splaší hormony, všechny logické a reálné argumenty berou za své.
Tak já si ještě taky něco přidám. Chlapy jsou, je jich dost, ale těch, se kterýma se zakládá rodina není zase až tolik!!
Já se vždycky nejvíc bála, že si se mnou pohraje, já se zamiluju a one mě pak opustí.. Heslo zní, nezamiluj se hned, lepší je začít přátelstvím, poznat se, naladit se na podobnou/stejnou notu a pak se rozhodnout. Výhoda kamarádů je, že jich můžeš mít několik a nikdo Ti to nevyčítá.
Osvědčilo se mi, že takové to bum prásk, láska jako trám z čistého nebe nějak nemá moc šancí na dlouhodobý vztah - neříkám že nikdy!!
sari:já dělám za rohem od tebe na Křence
Jo, jo.S chlapama je to těžký, trenky by nejraděj nosili týden a ponožky nesundávali vůbec...
a nejraděj ani nic nevařit, aby nebylo nádobí.Teď vážně, já mám toho svého 14 let, poznali jsme se ještě na škole a jsme spolu doteď.Dokonce spolu i děláme, takže se vidíme 24 hod denně!Bomba!Nevím, jestli bych takovýho ještě našla.Každopádně najít po třicítce hodnýho chlapa, to je jako hledat jehlu v kupce sena.Nechci nikomu brát iluze, ale samozřejmě, že vyjímky určitě jsou.Chce to "jenom" mít štěstí....
Milá Martino.
Tak trochu souhlasím s Jane11. Ale není to jen o oblékání, ale i o chování. Mluvím z osobní zkušenosti.
Dobře vím, jak se cítíš a vím, jak velmi těžké to pro tebe je.
Zažila jsem něco podobného s tím rozdílem, že ty jsi měla již několi známostí, ale já jsem do svých 25 neměla žádnou známost. Styděla jsem se za to a to velmi moc. Připadala jsem si ošklivá a neschopná a měla jsem pocit, že zůstanu starou pannou.
Chyba ovšem byla skutečně ve mně. Nikdy jsem nebyla ošklivá. Byla jsem ovšem velmi silný introvert a jakákoliv komunikace s osobou opačného pohlaví zkrachovala a já jsem nevěděla o čem se bavit. Večně jsem ležela v knihách, občas jsem zašla s kamarádkami na diskotéku, ale to mne nebavilo a tak jsem se vždy vrátila ke svým knihám, snila sny o tom pravém a čekala až se nějaký objeví.
Když mi bylo 18 začala jsem si uvědomovat, že musím mezi lidi, aby mne někdo objevil. Jednoho dne jsem se dočetla, že v ČR existuje Liga lesní moudrosti, která sdružuje různé oddíly se zaměřením na indiánskou tématiku. Zaujalo mne to a jednoho dne jsem vyrazila na víkend mezi tyto lidičky. Díky nim jsem zažila spousty zážitků a trochu se otrkala. Získala jsem řadu opravdových přátel. Ale i tak jsem zůstávala sama. Všichni kamarádi totiž byli zadaní a zůstali jen ti o dost mladší nebo o dost starší. Stále jsem nedokázala dostatečně komunikovat s lidmi a navíc jsem se oblékala dost nenápadně a tak mne všichni brali jen jako kamarádku, ale nikdy ne jako opravdovou ženu. Jednoho dne jsem za tím vším udělala tlustou čáru. Postupně jsem nakoupila nějaké oblečení, které zvýraznilo mou štíhlou postavu, ostříhala si po pás dlouhé vlasy na modernější střih, začala se častěji malovat a začala jsem cvičit (i když jsem to moc nepotřebovala).
Všechny tyto změny probíhaly pomalu a trvalo asi 3 roky, než jsem se zcela změnila. Najednou si mne začali muži na ulici všímat a já se začala cítit mnohem sebevědoměji. Pak jsem poznala ještě pár další přátel, díky nimž jsem se ještě víc otevřela světu a začala být mnohem víc komunikativní. Jenže to už mi bylo skoro 25 a já jsem si uvědomila, že nemohu čekat na to, až se někdo objeví, ale že musím jednat. Odpověděla jsem na dva inzeráty na internetu. Ani v jednom případě jsem si s dotyčným mužem nepadla do oka, tak jsem to brzy ukončila. Ale ani pak jsem se nevzdala a napsala jsem si svůj inzerát. Odpovědělo hodně mužů. Začala jsem si se třemi psát, ale jeden z nich mě obzvlášť zaujal. Časem jsem se s ním sešla a teď už jsme spolu tři roky a uvažujem o svatbě. Jsem velmi šťastná. Vím, že jsem musela ujít hodně dlouhou a náročnou změnou, ale stálo to za to.
Doufám, že ti můj přiběh pomůže. Ty nejsi rozhodně o nic horší než ostatní. Jen se nesmíš hned vzdávat! Možná si jen dostud nenarazila na toho pravého. Ale ty ho najdeš.
Držím moc a moc pěsti, ať se ti to podaří.
tortora: Brno zdraví Brno!
jane11,feng:já jsem taky z Brna
Feng: k Plzákovi a máš neveru brať ako príjemný experiment na zlepšenie partnerských vzťahov.
Jane11: ja se načančám, ja se načančám
Neblbni, máš recht. Ja som tiež investovala do oborníka. Hlava mapa je jedna vec, ale prvý dojem stále platí.
Feng: prsatou? A to dal na tretie miesto, hmmm kluk sa nezdá.
Feng: prsatou? A to dal na tretie miesto, hmmm kluk sa nezdá.