Mám na chlapy smůlu? Nevím... Možná ano. Každopádně třicítka už je za mnou a mimo pár náhodných a letmých známostí se v mém životě doposud neobjevil muž, který by se dokázal zanořit hluboko do mého srdce.

 

Když mi bylo dvacet, mamka mi stále říkala: Ležíš jenom v knihách, pořád myslíš na školu... že si holka taky trochu neužiješ? Počkej, až ti bude třicet, budou se kolem tebe už motat děti a na zábavu nebudeš mít ani pomyšlení!

Když si na ta slova vzpomenu, musím se jen smát... Jak vidno, i matky se mohou mýlit.

 

Nedávno jsme měli sraz se spolužáky ze střední... moc jsem se tam těšila, opravdu. Spoustu z nich jsem léta neviděla – a to i přesto, že jsme na škole byli výtečnými kamarády. Těšila jsem se na to, jak si popovídáme, popijeme, budeme vyprávět o životě.... Och, jak já se mýlila.

 

Stalo se to, co se dalo čekat. Nejen spolužačky, ale i spolužáci již měli svoje rodiny, a celý večer se nemluvilo o ničem jiném než co manžel, manželka, co děti, jaký byl porod...

 

Víte, až když jsem kolem sebe viděla spolužačky, se kterými jsem bývala skutečná kamarádka, a náhle jsem zjistila, jak moc jsme si vzdálené, dolehla na mě samota jak veliký, přetěžký balvan.

 

Ten večer jsem odešla jako první, úplně bez nálady a s hlavou plnou podivných myšlenek.

 

Co když se nikdy neobjeví ten pravý?

Co když se nikdy nevdám?

Co když nebudu mít nikdy děti?

Začínala jsem nabývat jistoty, že chyba není v mužích, ale ve mně. Vlastně jsem se nikdy moc nezabývala tím, zda JÁ nejsem ten, kdo je DIVNÝ....

Ta myšlenka přerostla v jistotu a nedala mi spát.

 

Víte, co je nejhorší? Když máte trápení, skutečné trápení a náhle zjistíte, že se nemáte komu svěřit... S rodiči jsem si nikdy od dob puberty nebyla tak blízká, abych za nimi mohla přijít s citlivým problémem, a kamarádky? Vlastně nemám kamarádky.... Mám kolegyně, to ano, ale přítelkyni, tedy skutečnou přítelkyni nemám.

 

Hodně jsem začala přemýšlet o svém životě a zjistila jsem jeden holý fakt. Obětovala jsem studiu a následné kariéře vše. Než se chodit bavit, raději jsem se učila, či pracovala, a ano, je tudíž logické, že šance na seznámení byla opravdu mizivá.

 

Poté, co jsem si prohlédla sama sebe z nitra, rozhodla jsem se, že je na čase s tím něco dělat a ne jen plakat na rozlitým mlékem. Jenže náhle jsem zjistila, že nevím, jak a co s tím dělat...

Zábava a diskotéky mi nic neříkají, nerada chodím do společnosti a jít jen tak někam s myšlenkou, že třeba někoho sbalím a náhodou to bude ten pravý, tak na to opravdu nejsem stavěná.

 

Asi před měsícem jsem si podala inzerát. Přišlo několik odpovědí a některé z nich byly i celkem pěkné. Ale náhle se ve mně něco vzpříčilo a já nebyla ani schopna na ten dopis odepsat. Říkala jsem si, že to stejně nemá smysl, že stejně z toho nic nebude... Je to jen ztráta času.

 

A tak tu sedím, vypisuji se ze svého trápení a přemýšlím, co dál. Přeci jen, čas běží a já se opravdu bojím toho, že (jak se říká) zůstanu na ocet....