„Vždycky jsem byla spíš introvert zvyklý na klid a samotu. A když jsme se k sobě s přítelem, teď už s manželem, před dvěma lety nastěhovali, pocítila jsem to ještě o dost víc. Ráda s ním trávím čas, ale mám dny, kdy netoužím po ničem jiném než po samotě. Přispívá k tomu i skutečnost, že pracuju v openspace kanceláři, tedy v jedné obrovské místnosti s hromadou dalších lidí,“ popisuje Irena.
Foto: Shutterstock
Její manžel je tak trochu jejím opakem. Všude je ho plno. Zatímco Irena si po příchodu z práce ráda nějakou dobu mlčí, on má pořád potřebu s ní mluvit a na něco se jí ptát. A když moc nereaguje, štve ho to.
„Zdědila jsem byt po mamince a navrhla mu řešení. Čtyři dny v týdnu budu s ním v našem domečku a zbývající tři bych byla v bytě ve městě. Zatímco s ním bych byla víc společenská, v bytě bych si byla sama, četla si a s nikým nemluvila. On ale o tomhle řešení nechce ani slyšet, a dokonce nepřipouští ani to, že bych byla v bytě jen dva dny v týdnu místo tří,“ stěžuje si Irena.
Její manžel si to prý bere osobně a domnívá se, že si Irena chce zařídit třídenní volno od jejich vztahu. „Snažím se ho přesvědčit, že to není nic proti němu, že je to prostě jen moje introvertní povaha, která touží po klidu, bez jakýchkoli lidí, ale on se nedá přesvědčit a vždycky, když tohle téma vytáhnu, akorát se pohádáme,“ uzavírá.
Zdroj: respondentka Irena
Čtěte také:
- I po pěti letech od smrti otce se matka chová, jako kdyby byla jedinou vdovou na světě. Utápí se v žalu a otravuje nás tím, říká Lucie
- Na stará kolena jsem se zamilovala a nastěhovala si ho do bytu. Jenže teď se ho nemůžu zbavit, svěřuje se Dagmar (62)
Nový komentář
Komentáře
Lepší je být spolu
Stačí změnit zaměstnání třeba krátký dlouhý týden.12 h směny
A je to!
Tak proč se vůbec vdávala a sestěhovala s mužem do jednoho domu? Nechápu. Já chci být sama. A nikoho tím neobtěžuji.
Poradila bych ne Ireně, ale jejímu manželovi.
Aby jí sdělil, že za prvé veškeré náklady za byt ve městě platí ona, ze svého. Jeho byt to není, on tam bydlet nebude, tak na to nedá ani pětník. Za druhé, dobře, budeš tři dny pryč, a mě nezajímá, kde jsi a co děláš, a tebe na oplátku nebude zajímat, co dělám v tu dobu já. A s kým. Prostě si budu ty tři dny žít svůj život jako bych byl svoboden. Nečekej ode mě, že budu sám sedět doma a vyhlížet, kdy se ke mně milostivě vrátíš. Na to je život moc krátkej. A vidělo by se, jestli je to Irena ochotná akceptovat. Dost o tom pochybuju. 
Tohle chtit muj manzel,rovnou bych ho poslala do haje...nechapu paní ,pokud ho miluje,tak proc zit napul oddelene?taky bych rada klid,ale s tremi detmi ho mit nebudu dlouho a co?tohle je proste realita,nabidnout nekomu takovou variantu,vztah to akorát znici
Já bych tohle taky nepochopila. Přijít za mnou s něčím takovým můj partner, myslím si o jeho úmyslech svoje a důvěra v háji. Buď chtěla manželství, tak ať je s manželem, nebo ať se teda rozvede a je sama. Chudák její manžel.
Všem bych doporučila, než začnou hromadně paní odsuzovat, zjistit si něco o introverzi. Pokud to neznají z vlastní zkušenosti. Potřeba samoty není a priori neláska nebo neúcta ke druhému. V tichu a klidu si dobíjíme baterky, je to někdy až fyzická nutnost. A to velmi často v přítomnosti někoho, kdo vaši pozornost pochopitelně vyžaduje, nejde.
U domečků bývávaly tzv. trucovny. Přístavky, dílny, prostě něco, kam si člověk mohl v klidu zalézt a od rodiny si odpočinout . Ale to bylo u domu, na zahradě. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Ovšem mít byt docela jinde, být v podstatě na 2-3 dny nedosažitelný, to není dobré řešení a už tu zazněla otázka, proč ona se vlastně vdala, když s manželem není štont vydržet? Nehledě k tomu, že vlastnit byt jen kvůli tomu, aby si v něm mladá paní mohla v klidu zameditovat, je hodně drahý špás.
Paní Irenu chápu, když má pracovní podmínky společné pro další množství lidí, je ráda, když si může o samotě uspořádat myšlenky. S přítelem jsem čtyři dny v týdnu a tři dny jsem sama. Nežijeme společně, bydlí ode mne 80 km, ale jsme moc rádi spolu. V těch třech dnech si udělám doma vše, co je potřeba, zajdu s kamarádkami na kávu, podívám se do obchodů. Mám čas i na sebe a své zájmy. Společně děláme větší nákup, jezdíme na výlety, chodíme pravidelně na kávu a dezert, každý rok společná dovolená. Máme rádi příjemné prostředí a procházky v parcích hradů a zámků, lázeňská města. Moje dcery jsou dospělé, vnuk studuje, společné chvilky si také užíváme.
Jak by to Irena řešila, kdyby matka nezemřela, případně by ten byt nezdědila? Pán by mohl oprávněně namítat, že to se nemusel ženit, a měl by pravdu. Mohli zůstat každý ve svém a jen se navštěvovat a trávit spolu čas, když na to mají náladu. Když bude Irena prakticky polovinu času jinde, tak to vyjde nastejno, jako kdyby spolu nebydleli a manželé nebyli.
Chápu, že člověk může mít takovou povahu, že je radši sám a hluční spolubydlící mu vadí, ale proboha to Irena nevěděla před svatbou, koho si bere? Ani se nezkusili spolu být nějaký delší čas, aby ona včas zjistila, že jí ten chlap vlastně leze na nervy? Nepíše se tam, kolik je jim let, ale rozumně se nechovají ani jeden. Osobně tedy mám skeptické mínění o instituci zvané "mediátor", ale zrovna tohle je případ, kdy by jim to mohlo pomoci, protože sami se akorát poštěkají a nedohodnou na ničem. 
Mozna by víc než třídenní odluka pomohlo, kdyby si Irena s manželem otevřené promluvila a vysvětlila mu, v čem je problém.
Pokud má problém s dalším člověkem pod jednou střechou asi se neměla vdávat a mít jen přítele, pokud by se takový našel, s kterým by trávila pár hodin týdně. Možná že se časem, pokud vztah vydrží, domluví na nějakém řešení.
Myslím, že lepší možností je pokoj v domečku, kam si paní bude moci zalést a manžel se naučí její potřeby respektovat a ne se stěhovat do jiného bytu. Chápu oba.
S takovou manželkou bych nežila.