Problémy se sebevědomím, obtíže s navazováním vztahů, ale nejen to. Traumata a bolesti, které si z dětství přenášíme do dospělosti ovlivňují, nejen psychické, ale i fyzické zdraví. Na to upozorňuje například autorka Robin Karr-Morse, která se specializuje na psychologii, ve své knize Zraněné dětství. V ní ilustruje, jak mohou negativní zážitky z dětství přispívat k větší pravděpodobnosti rozvoje obezity, cukrovky nebo třeba srdečních chorob. Nabádá rodiče k opatrnosti ve výchově a také poukazuje na důležitost toho, aby dospělí svá traumata řešili za pomoci vhodných druhů terapií.

Se svými traumaty se nám v rámci redakční ankety svěřilo několik žen. Témata, která otevřela, mohou mimo jiné napovědět rodičům, čemu se vyvarovat a co je potenciálně tenkým ledem ve výchově. Traumata totiž nepramení jen z vážných věcí, jakým je třeba sexuální zneužívání, ale může je způsobit i zdánlivě nevinná poznámka.

6426af3bc8b0fobrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Karin
Nesnáším svoje prsa. Jsou docela velká, byla jsem kvůli nim středem pozornosti, a proto je už od puberty schovávám pod o několik čísel větší oblečení. Pamatuju si, že když mi bylo asi čtrnáct, upozornil na ně nějakou nevybíravou poznámkou můj strýc a od té doby se ve mně něco zablokovalo. Kamarádky, které mě třeba viděly v šatně nahou, mi přitom říkají, ať neblázním, že je mám co nejvíc ukazovat, protože se nemám za co stydět a co by za ně se svými plochými hrudníky daly. Já si ale vždycky vzpomenu na strejdu a polije mě horko.

Zdena
U nás doma se nikdy nemluvilo o intimních věcech. Něco o sexu jsem se dozvěděla asi jako poslední ve třídě a byla jsem za úplného hlupáka. Rodiče mi nikdy nekoupili ani knížku o dospívání a informace, které jsem dostala ve škole, byly dost kusé. Bohužel nejsem o sexu schopná mluvit ani v dospělosti. Mám to zafixované jako zakázané téma. Jsem kvůli tomu hodně stydlivá a dost možná ani nikdy nebudu mít orgasmus, protože nejsem schopná říct, co se mi líbí, a co ne.

Lenka
Kvůli rodičům, hlavně mámě, jsem si vypěstovala ne zrovna ideální vztah k jídlu. Vždycky jsem byla nucená cokoli je na talíři dojíst, i kdybych nad ním měla sedět hodiny. A taky jsem nad jídlem někdy hodiny seděla, a dokonce jsem se párkrát pozvracela. Ani to rodiče nezajímalo. Mám to stále zafixované, takže dojídám, ať je porce jakkoli velká, jím rychle a často se zbytečně přejídám.

Pavlína
U mě jsou to určitě fyzické tresty. Až do nějakých patnácti jsem byla bitá skoro za všechno páskem, který později vystřídaly facky. Ty utnulo až moje odstěhování se z domova. Zařekla jsem se, že já své děti rozhodně nikdy bít nebudu. Trauma si dodnes řeším s psycholožkou, se kterou jsme došly k závěru, že mě to hodně poznamenalo a že jsem kvůli tomu nesmělá a neprůbojná.

Aneta
Rodiče si mě pořídili, aby zachránili manželství, což se úplně nepovedlo, takže jsem od šesti let od mámy poslouchala jen to, že jsem zbytečná a naprosto k ničemu. V patnácti jsem se od ní odstěhovala a ukončila veškeré styky. Našla jsem náhradní maminku ve své úžasné tchyni, ale to že se ke mně vlastní matka tak chovala, mě stejně poznamenalo navždy.

Zdroje: respondentky redakce, Zraněné dětství

Čtěte také: