S autonehodami se setkáváme prakticky denně. Večerní zprávy se tak dají často přirovnat spíš k černé kronice. Každý si ale často říká: „To se mi stát nemůže.“ Přečtěte si tři příběhy obyčejných lidí, kterým zemřel v autě někdo blízký…

ilustrační fotoAlice z Frýdku Místku:
Kamaráda Milana zabili dva kluci, kteří blbnuli na ulici. Nebyla jsem u toho, naštěstí. Celé se to ale seběhlo asi takhle. Milan jel z práce, bylo pološero, přesto viděl, jak v protisměru jedoucí auto kousek před ním přejíždí plnou čáru a dostává se do jeho pruhu – dva mladí kluci, smích od ucha k uchu. Milan chtěl uhnout do protisměru, ale jak strhl volant, málem nabral chodce, který si to štrádoval po ulici, strhl volant ještě jednou a skončil v lese. Auto na hadry, ale Milan z něj vystoupil prakticky bez zranění.
Zavolal domů. Přesto ho převezli do nemocnice, kde lékaři udělal zběžnou prohlídku. Základní vyšetření, žádný rentgen, nic. Protože si Milan stěžoval na bolest hlavy, nechali ho v nemocnici přes noc. Ráno ho našli mrtvého na záchodě – krvácení do mozku.
Milanovi bylo dvacet pět, jeho ženě Jitce dvacet dva a dceři Klárce devět měsíců. Jak to nesla jeho maminka, to ani nechtějte vědět…

Jirka z Prahy:ilustrační foto
To jsme ještě bydleli v Novém Boru. Táta jel v neděli po pražské na služební schůzku do Prahy. Vyrazil na noc, prý že budou prázdné cesty… Znáte ten úsek s křižovatkou na Dubí? Jedete si těch sedmdesát, nebo kolik tam je, ale moc o tom nepřemýšlíte, že by se mohlo z křižovatky přiřítit auto. Tak tam mu nedal přednost náklaďák.
Táta byl na místě mrtvý. Že jel táta povolenou rychlostí, prokázala expertiza, takže bych řekl, vina jasná. Nakonec se stejně všechno smetlo pod stůl. Policie napsala, že táta nepřizpůsobil jízdu podmínkám.

ilustrační fotoMartina z Prahy:
Jeli jsme na výlet a manželovi se udělalo špatně. Noc před tím špatně spal a vlastně si šel i pozdě lehnout. Říkal, že je docela unavený, ale že to zvládne odřídit. Tak jsme vyrazili. Po nějakých šedesáti kilometrech se mu ale udělalo hrozně zle, tak jme zastavili na pumpě a já šla pro kafe. Ani jsem ho nestihla koupit, přiběhla Kačenka, že se tatínek nehýbe.
Obsluha pumpy se zachovala skvěle, zavolali záchranku a policii. Záchranka tam byla první, chvíli se pokoušeli muže oživit, ale po nějakých dvaceti minutách konstatoval doktor smrt. Vím, že jsem křičela, ať to ještě zkouší dál, ať toho nenechávají… Pitva prokázala výduť v mozku. Doktoři říkali, že to je taková biologická načasovaná bomba, se kterou se nedá nic dělat, jednou prostě přijde váš čas a konec.
Pořád si ale říkám, že jsme to měli odložit, když byl tak unavený. I když vás kamarádi přesvědčují, že je to nesmysl, že se tomu stejně nedalo zabránit, ta špetka pochybností v člověku zůstane… Já se třeba dodnes budím ze sna, naštěstí si ale sny nepamatuji.

 

Rada PhDr. Pavla Osmého:
Nějaká univerzální rada, jak se se smrtí vyrovnat, neexistuje. Skoro každý z nás se v průběhu života setká se smrtí blízkého člověka. Každý se s ní vyrovnává jiným způsobem. Velice záleží na okolnostech, při kterých ke smrti došlo. Když odejde starý člověk, je to smutné, ale normální. Když při nehodě zemře mladý člověk, je to pro pozůstalé mnohem těžší.
Záleží též na psychice každého člověka. Pokud o sobě víte, že podléháte stresovým situacím, že jste povaha introvertní nebo trpíte-li depresemi, případně jinými obtížemi psychického charakteru, je dobré vyhledat odborného lékaře, který vám pomůže těžké období překonat. Paradoxně mašinérie, která se děje kolem pohřbu, člověku většinou pomáhá. Řešení problémů částečně oddaluje uvědomění si smrti. Je samozřejmě riziko, že se v člověku potlačované emoce nahromadí. Rozhodně je důležité dát svým pocitům průchod.

Stalo se vám někdy něco podobného? Jak reagovala policie a jak lékaři, setkala jste se s profesionálním přístupem, nebo neprofesionálním? Jak se vyrovnat se smrtí blízkého?

Reklama