Foto: Se svolením Toy Box
Když se řekne Toy Box, většina lidí si vybaví street art. Kdo jste ale ve chvíli, kdy zrovna netvoříte?
Moje tvorba je natolik srostlá s mým životem, že je opravdu málo dní, kdy netvořím nebo alespoň něco nevymýšlím. Myslím, že jsem prostě člověk, který žije tvůrčím životem, ať už se jedná o šaty pro moji dceru a neteře nebo třeba procházku a výcvik pejska.
Vaše masky jsou už neodmyslitelnou součástí Toy Box. Jak si je vybíráte? Je to otázka nálady, příležitosti, nebo má každá z nich svůj vlastní příběh?
Masky si tvořím docela spontánně, velmi podle nálady, každá je inspirovaná něčím jiným. Některá hudebním klipem nebo písničkou, jiná třeba nějakým fashion trendem. Všechny ale víceméně spojuje nějaká estetika ulice.
Když si masku nasadíte, mění se něco i ve vás? Kromě svobody z anonymity dává vám to ještě něco jiného?
Masky měly a mají v lidské historii bohatou tradici. Lidi je nosili během slavností, dávali jim možnost překročit svou běžnou existenci a stát se na chvíli někým větším, lepším, odvážnějším. Podobně to funguje i u mě.
Vaše rodina je pro vás očividně velmi důležitá. Jak ovlivňuje vaše tvorba život vašich nejbližších, a čím naopak oni inspirují vás?
Myslím, že moji tvorbu ovlivňují jak rozhovory s přáteli, tak s manželem, který je sám velmi tvůrčí člověk a v minulém roce byl nominován za svůj román Krev, Kruh, Černá na cenu Magnesia Litera. Největší inspirací pro mě je řekla bych můj běžný, obyčejný život, který zažívám s rodinou - dětmi, když je vodím na kroužky, vyzvedávám ze školy a prostě s nimi obyčejně trávím čas. Od té doby, co jsou moje děti na světě, jsem nejen mnohem šťastnější člověk, ale také mnohem úspěšnější umělec.
Na vašich muralech se objevují lidé, které dobře znáte, třeba vaše dcera nebo neteře. Je pro vás osobní rovina důležitější než hledání univerzálních příběhů?
Tím hlavním, o co se ve své tvorbě snažím je podávat zprávu o světě, a chci kromě problémů mluvit i o jeho obyčejné a každodenní kráse. Tu obvykle prožívám skrz lidi kolem sebe, takže moje umění je osobní, ale podle reakcí, které dostávám funguje univerzálně.
Do vaší rodiny nedávno přibyl retrívr Rothko. Čím si získal vaše srdce a co všechno změnil?
Rothko je zlatý retrívr, kterého jsem pojmenovala po svém oblíbeném malíři a adoptovala jsem si ho z útulku Zelené Vendolí u Svitav. Retrívři jsou velmi citoví psi, vázaní na svého člověka. Rothko v útulku steskem málem umřel, a já jsem dodnes vděčná jeho zaměstnankyním, které se o něj obětavě staraly tak, že mohl dostat druhou šanci. Po adopci jsem s ním začala chodit na Necvičák k trenérovi Tomáši Nushartovi a nyní se nám pomalu daří překonávat problémy, které plynuly z toho, že byl jako štěňátko týraný. Rothko se mění pomalu ve spokojeného rodinného psa a já bych ráda vyzvala čtenáře a čtenářky: nepořizujte si pejska za peníze, dejte šanci pejskovi z útulku, protože ten dobrý pocit je k nezaplacení.
Když je toho na vás moc, co vás spolehlivě vrátí do rovnováhy?
Já jsem velký příznivce šlofíků, které si ráda dávám přes den kdykoli, kdy jsem unavená. Dlouhodobě mi pomáhá vrátit se do rovnováhy určitě běhání, které ráda provozuji bez ohledu na počasí a pravidelně se věnuji i meditaci.
Léto je pro vás období největšího pracovního nasazení. Umíte si v něm najít chvíli jen sama pro sebe?
Moje práce je trochu netypická v tom, že malování muralů je sice fyzická dřina, ale času pro sebe máte spoustu, takže i během práce poslouchám třeba audioknihy nebo nejrůznější kurzy. Takže je vlastně považuji za čas pro sebe, dělám to, co mě baví a naplňuje a malovala bych i kdyby mě za to nikdo neplatil prostě protože mě to strašně baví. V létě se ale snažím i odpočívat – na tyto otázky odpovídám z přímořského letoviska Piran ve Slovinsku, kam jsme odjeli i s dětmi na čtrnáct dní na dovolenou.
Co pro vás znamená projekt Město = Galerie?
Projektu Město=Galerie si vážím zejména proto, že je propagátorem streetartu a s obrovským nasazením a konzistencí přináší umění do měst a míst, kde by se jinak jen velmi těžko objevilo. Celkově se mu podle mě daří kultivovat a zlepšovat český veřejný prostor.
Když se dnes podíváte na své první muraly a na ty současné, co se změnilo nejvíc?
Myslím, že nejvíc se proměnila zejména moje technika malby. První nástěnné malby jsem tvořila prostřednictvím sprejů, kterými je tvorba rychlejší, ale protože já mám kořeny v klasických technikách a nikoli v graffiti, tolik to k mým věcem nesedělo. Jedním z mých cílů bylo to, aby se moje muraly podobaly co nejvíc mým obrazům – a podle mě v posledních letech se mi to začíná pomalu, ale jistě dařit.
Tvoříte komiksy, ilustrace, obrazy i velkoformátové malby. Co rozhoduje o tom, jakou formu si konkrétní nápad nakonec najde?
Vystudovala jsem scénografii na DAMU, kde nás učili mimo jiné i to, že forma by měla být v souladu s tématem. Takže se to nedá říct nějak jednoduše – obvykle to, jakou můj nápad bude mít formu předchází dlouhé rozmýšlení a uvažování o tom, jak a prostřednictvím jaké techniky ho optimálně ztvárnit.
Ve vašich dílech se často objevují silná společenská témata. Kdy poznáte, že je něco natolik důležité, že o tom chcete mluvit právě obrazem?
Já obvykle prostě prostřednictvím obrazů mluvím o tom, co mě aktuálně nejvíc zajímá – a to se nějak v čase potkává se požadavky lidí, kteří po mě chtějí něco namalovat. Mám štěstí, že ve spoustě případů mi klienti dají volnou ruku. Vždy je ale pro mě naprosto zásadní, aby moje práce vycházela opravdu z toho, co cítím. Jedině tak můžu zůstat autentická. S trochou nadsázky se dá říct, že bych raději nedělala nic, (případně bych se živila něčím jiným) než abych malovala na zakázku něco, čemu sama nevěřím.
Opakovaně se objevují témata žen, odvahy, duševního zdraví nebo klimatické krize. Věříte, že umění může skutečně něco změnit?
Jsem o tom naprosto přesvědčená a ze své tvorby i z historie umění znám mnoho příkladů, kdy se tak skutečně děje.
Při malování ve veřejném prostoru jste neustále mezi lidmi. Jaká setkání nebo reakce vás za poslední dobu nejvíc potěšily nebo dojaly?
V poslední době mě nejvíc potěšilo to, když jsem v Ruzyni malovala na zeď asistenčního pejska a ke zdi přišlo štěňátko ve vestě s nápisem: „Jednou budu pes terapeut.“ To bylo opravdu dojemné.
Když dnes stojíte před prázdnou zdí, je to pořád stejný pocit jako před lety, nebo se změnil?
Během let jsem zjistila, že žádnou velkoplošnou malbu není radno podceňovat, takže ten pocit pokory a vlastní titěrnosti před obrovskou plochou, kterou máte pokrýt barvou, se příliš nezměnil, jen jsem se ho asi naučila lépe zvládat. Obvykle začínám tím, že si tiše sednu do prostoru, který mám malovat a s pokorou si uvědomím tu obrovskou tradici nástěnných maleb, která sahá až k velikánům typu Michelangela a jeho Sixtinské kapli nebo k Poslední večeři od Leonarda da Vinci. Obvykle si sednu na zem a poprosím v duchu, aby se mi malba podařila, což je takový můj osobní způsob začátku – a zároveň i moje velmi osobní modlitba.
Když konečně přijde čas na dovolenou, umíte úplně vypnout, nebo se stejně díváte kolem sebe očima malířky?
Naštěstí se oči malířky nedají vypnout ani když jedete na dovolenou, což považuji za velkou radost a privilegium. Dovolenou trávíme obvykle v místech s bohatou historií nebo krásnou přírodou, takže i dovolená je pro mě velkou inspirací.
Co byste si přála, aby lidem zůstalo z vašich muralů ještě dlouho poté, co přestanou vnímat samotný motiv?
Chtěla bych, aby si odnesli v očích trochu mých barev, a v srdci mou energii a radost ze života, nebo možná pocit, že svět je někdy hrozivé, ale především krásné místo, o které je třeba pečovat.
Zdroj: Autorský článek, Město=Galerie
Nový komentář