Foto: Shutterstock
S tím, jak děti rostou, dospívají a stávají se z nich dospělí, by rodiče neměli zapomínat na to, že musí způsob komunikace přizpůsobit věku svých potomků. Ten by měl být založený na zdůrazňování vzájemného respektu a uznání nezávislosti. Přesto si ale řada rodičů nemůže pomoc a svým dětem říká některou nebo některé z toxických vět, které rozhodně neprospívají dobrým vztahům a mohou vést i k odcizení. Neříkáte je také?
Takhle se k nám chováš po všem, co jsme pro tebe udělali…?
Ačkoli to možná bude znít tvrdě, to, že jste se postarali o dítě, které jste si dobrovolně pořídili, není vaše laskavost, ale povinnost. Děti by se k vám samozřejmě měly chovat s určitým respektem, ale to i vy k nim a ostatně i k jakýmkoli jiným živým bytostem. Touto větou nutíte potomky akorát do toho, aby se vám cítily zavázaní a vztah se stává spíše obchodem něco za něco než milujícím a podpůrným prostředím.
Proč mi nevoláš častěji?
To, že děti vylétly z hnízda a mají své zájmy, aktivity a samozřejmě i řadu povinností, je třeba z pozice rodiče respektovat. Už se zkrátka zřejmě neuvidíte a neuslyšíte tak často, jako když jste spolu bydleli. Většinou se ale nestane, že byste podobnými větami dosáhli toho, že se vám dítě bude ozývat častěji. Můžete je v únosné míře zvát na návštěvu nebo jim sami někdy zavolat jako první. Určitě váš telefon hovory jen nepřijímá, ale umí je i iniciovat.
Pochopíš to, až budeš taky rodič.
Touto větou dáváte vlastně najevo, že kdo nemá děti, nemůže mít na situaci žádný validní názor. Utínáte tím jakoukoli diskuzi a dětem srážíte sebevědomí. Sami přitom nepřinášíte žádné validní argumenty a tato věta je v podstatě na úrovni prohlášení: Protože jsem to řekl/a nebo Pochopíš to, až budeš starší.
Když jsme byli v tvém věku, měli jsme to mnohem těžší.
Opět věta, která nic dobrého nepřinese. Akorát jí jako rodič dokazujete, že se se svým dítětem místo podpory snažíte soutěži v tom, kdo to měl horší. Ano, možná jste to měli v ledasčem složitější a neměli jste tolik moderních vymožeností, ale rodič by měl být pro své dítě oporou a ne tím, kdo znehodnocuje jeho prožívání.
Říkali jsme ti to…
Klinická psycholožka Michele Goldman zařazuje do svého výčtu také tuto často používanou frázi. Neradi ji slyšíme od kohokoli, ale od rodičů může být ještě bolestivější. Zatímco rodič si prostřednictvím ní posílí ego, pro dítě je ponižující a ostudná. V momentě, kdy se tato věta dá použít, už člověk stejně ví, že udělal nějakou chybu, tak proč ho v ní tímto nepodnětným způsobem ještě koupat?
Kdy už se konečně usadíš?
Vážně si myslíte, že po téhle větě si vaše dítě hned druhý den najde životního partnera a založí rodinu? Možná, že po tom, touží, ale ten pravý nebo ta pravá stále nepřichází a takové věty ho ještě více zraňují. Nebo se usazovat ani nechce a z vaší strany cítí nepříjemný tlak. Jako by vás zklamával, protože si nevybral stejnou životní cestu jako vy.
Možná se vám podle předchozího výčtu zdá, že před svými dětmi nemůžete říct skoro nic, abyste nějak neranili jejich city a že komunikace s nimi musí být za každou cenu složitá. Ve skutečnosti to tak ale není. Stačí, když ji založíte na vzájemném respektu a nebudete chrlit nevyžádané rady, ale počkáte si, až vás o ně někdo požádá. Životy svých dospělých dětí už zkrátka nemáte ve svých rukou, a přestože to s nimi myslíte dobře, někdy je lepší mlčet než ještě přilévat olej do ohně.
Zdroje: Zena-in.cz, Parade.com, Psycholove.co, Bolde.com, Feelthinshare.com
Nový komentář
Komentáře
...doporučuji: Vy ten život nežijete, vy ho jen krájíte!
Ta pisatelka je rodič? Už přežila pubertu svého dítěte? Ono těm dětem od 12 do 19 vadí na rodičích téměř vše. Těm - podle vás - toxickým větám se asi nikdo nevyhne. A ti teenagers si stejně, při každém slovním projevu rodiče nebo prarodiče, myslí na to, že ti předkové jsou "oldskúloví", "mimo mísu". Jéžišmárjá, mamí, to snad za tvých mladých let, né? Pfff, to už se dnes nenosí. Apod. A je jedno, zda jste rodič mladý nebo starší. Ta děcka vás stejně berou jako někoho "na odpis". No, nakonec to většina rodičů přežije bez pomocí psychiatra a ti puberťáci to přežijí také. Vy, v redakci, kteří nebo které píšete takové perly, znáte muzikál "Starci na chmelu"? V jedné té písni se zpívá - ..... a bylo by moc pošetilé, pro život hledat jízdní řád .... Když mne ten puboš teď momentálně naštve, tak jednám teď hned, i když popudlivě. Asi bych byla vadná, kdybych hledala něco jako slovníček vhodných slov k té momentální situaci. Nesmíte z těch děcek dělat polobohy. Chápu, že porodnost klesá a děcek je málo, ale za chvíli se budou zvýhodňovat a obdivovat mladé páry lidí, kteří spolu spolupracují na přípravě k tomu, aby jedno další - většinou "vymodlené" - dítě přišlo na svět? A tím slovem další nemyslím v té rodině, ale ve společnosti.
A taky se mi líbí "Můžete je v únosné míře zvát na návštěvu nebo jim sami někdy zavolat jako první." - vážně můžu? Doopravdy? No neříkejte. Abych jim chudáčkům nepošramotila sebevědomí, když si dovolím zavolat nebo je dokonce pozvat? Tenhle článek je pecka. Snad aby člověk radši s dětmi vůbec přestal mluvit, a jenom jim dával like na sociální síti? I když to může být taky špatně.
Náhodou věty "to pochopíš, až budeš starší" nebo "až budeš mít děti" jsou pravdivé. Člověk prostě napřed musí získat tu zkušenost, a teprve potom může pochopit tu kterou záležitost v plném rozsahu. To není urážka nebo srážení sebevědomí, to je konstatování faktu. Nelze někomu něco vysvětlit, když dotyčný nemá ten základ, na čem stavět. Vlastně je to jen jiná forma přísloví "sytý hladovému nevěří" - prostě nemáme-li konkrétní zkušenost, leccos nechápeme a musíme si tu zkušenost napřed sami odžít, protože všechno se nedá předat slovně.
To je o ničem. Takové věty jako my jsme ti to říkali používali někteří rodiče už dávno. Pokud je dospělé dítě pracující a dostudované, měli by se rodiče snažit, aby se osamostatnilo. Potom mu nemůžou kafrat do toho, jestli honí holky nebo sedí u stříleček nebo jezdí každou chvíli někam do Tramtárie. My jsme to jako děti těžší rozhodně neměli, prostě to bylo jiné.
Upřímně tyhle články nemám ráda. Články, kde se rodičům říká, jak nemají mluvit se svými dospělými dětmi. Tam je přece nutná tolerance z obou stran, a ne aby jen rodič neustále sledoval co smí a nesmí říct. Nejvíc mne překvapila věta Takhle se k nám chováš po všem, co jsme pro tebe udělali…? Nevím jak vy, ale já bych tuhle větu vyslovila až ve chvíli, kdy by se ke mně moje dítě zachovalo nějako hodně hnusně. Pak ho přece nebudu chválit. Dítě se ke mně chová šíleně, a já budu mlčet, abych neranila jeho city? mě děti ranit můžou? Mám to asi jinak nastavené, protože podle mě by měl být respekt z obou stran.