Měla jsem kamaráda.
V té době ještě platilo,že jsme pouze kamarádi.I když od začátku tam bylo zvláštní napětí, které mě přitahovalo a vzrušovalo, bála jsem se to porušit, bála jsem se následků.
Cítila jsem, že je to přítel, na kterého se můžu kdykoli spolehnout. Kdykoli přijít-vrátit se, a kdykoli být s ním a cítit se uvolněně, skvěle, přirozeně a hlavně vděčně. A taky že ano.

Vždy jsem byla vděčná a šťastná, že ho mám!
Pomáhal mi se starůstkami, osušoval slzy a myslel na mě při každé příležitosti. Alespoň já to tak cítila. Když jsem na Lukáše pomyslela, rozlil se do mého těla neuvěřitelný pocit. Dlouho jsme byli přáteli. Jen přáteli! Kamarádky nevěřícně a tiše záviděly.

Můj přítel žárlil a jeho přítelkyně??? Není divu, že oba vztahy skončily.
Nebylo to určitě jen kvůli tomu, ale nastala doba, kdy jsem přestala věřit v přátelství mezi MUŽEM a ŽENOU. Díky mé zbrklé povaze jsem dokázala naše zblížení oddalovat. Ale já ho tak chtěla!!! Nebylo to poblouznění! Mé city k němu rostly několik let. O to silnější pocity jsem prožívala! Nervóznější jsem byla, abych něco nepokazila. Znal mě jako vlastní boty a dnes jsem si jistá, že do mě viděl jako rentgén.
Ve chvílích samoty, toužící po obejmutí a pochopení vzaly věci rychlý spád. Tento polibek byl jiný, než ty předtím nic neslibující chtivé polibky. Tento polibek něco sliboval. Pro mě nikdo jiný neexistoval! Moje první láska byla mladá, nezkušená, poznávací, romantická a záviděnihodná. Ale-byla to první láska! O které vše věďel Lukáš. Já tím polibkem zpečetila něco zralejšího, kde jsem i uvažovala a nebyla jsem zaslepena.To bylo záviděnihodné. I rozum miloval.

Těžko se mi to píše, jelikož tyto řádky ve mě vyvolávájí vzpomínky, pocity s nepopsatelnou nostalgií.
Dnes při vzpomínce se mi chce brečet, ale i smát. Plakat štěstím, tehdy, že ho mám a dnes plakat štěstím, že jsem něco takového poznala. Naše první milování nebylo tak vyumělkované a plánované, ale svým způsobem bylo romantické a nevyrovná se žádnému pocitu, který jsem zažila. Za předehru se dalo považovat koukání na televizi, pro mne film, který jsem nevnímala. Jako bych na plátnu byla já a Lukáš. Tolik jsme po sobě toužili. Jen se hladili a líbali. Začínalo mi v tu chvíli být vše jedno. Bylo mi jedno, že ve vedlejším pokoji je jeho matka a ta kdykoli může přijít! Když Lukášův pes volal o potřebu byla jsem vděčná, že nemusí jít Lukáš. Bylo deset večer a sotva co zaklaply dvěře za jeho mámou vrhli jsme se na sebe. VÁŠEŇ! Jediné slovo co popíše můj pocit. A taky zklamání, že to netrvalo déle. Nemohlo trvat. Začali jsme spolu chodit.Cítila jsem, že je to na celý život. Byla jsem spokojená. Vydrželo to půl roku. Jak rychlý začátek to mělo, tak rychlý spád nastal. Já začala mít zdravotní problémy, místo toho, abych se opřela o mého přítele, opřela jsem se o práci, která mě zaměstnávala natolik, že jsem si ani nechtěla uvědomit, že jsem se stala jejím otrokem.

Vyčítala jsem Lukášovi spoustu nepodstatných věcí. Byla jsem v pasti. Nevím čeho jsem se bála. Jistoty, zázemí, nebo toho, že mě tolik miloval. Pozdě. Věci jsou pryč. Každý máme svůj život. Je to asi rok. Za tu dobu jsem ho viďela snad bych to spočítala na jedné ruce. Přesvědčování sama sebe, že to tak je správně neuspělo. Na lítost je pozdě a musím přiznat, že svým způsobem jsem tvrdá a neoblomná, i když v jádru jsem hrozně citlivá.Čeho nejvíc lituju je, že jsem ztratila tak skvělého kamaráda. Né přítele, milence, ale kamaráda, který mi dal víc než si myslí. Tyto řádky mi vhání slzy do očí. Také nejspíš zůstanou vzpomínkou.

Touto formou bych chtěla nejskvělejšímu človíčku, kterého znám poděkovat. Že vůbec kdy byl v mém životě. Svým způsobem ho stále miluji. Možná je tu šance najít k sobě cestu a začít si věřit. Za nějakou dobu. Je to ještě krátká doba, která mi připomíná věčnost. I když vím, že už asi nebudeme přáteli jako dříve, chci aby věděl, že si ho vážím.

Nikdy si neodpustím, že jsem svým zaviněním o něj přišla. Doufám, že mi někdy on odpustí...

Reklama