Dnes třiapadesátiletá Tonya se krasobruslení věnovala již od mala a většinu svého života zasvětila právě tomuto sportu. Kvůli krasobruslení také opustila střední školu, aby se ve svých jednadvaceti letech mohla stát mistryní USA a vicemistryní světa.
Foto: Profimedia
A co že byl ten okamžik, který otřásl sportovním světem? Jsem si jistá, že někteří z vás ví. Nancy Kerrigan byla po tréningu napadena maskovaným mužem, který jí udeřil do kolene železnou tyčí. Netrvalo dlouho a bylo zjištěno, že s tímto obludným činem má co dočinění právě také sama Tonya. Napadení totiž zosnoval její tehdejší manžel společně s jejím bodyguardem a Tonya měla o všem vědět. Médiím tak byl doslova pod nos naservírován příběh o tom, jak se útočnice Tonya zbavila hezké, vyrovnané a nevinné oběti, jakou byla právě Nancy. Celkem pochopitelně se tak Tonya Harding stala terčem nenávisti, a kromě veřejně prospěšných prací si vysloužila také doživotní zákaz krasobruslení, což byl pro ni trest nejvyšší.
Led byl totiž pro ni vším už od čtyř let, kdy ji na něj přivedla její poměrně tyranská matka. S tou žila Tonya v chudobě, a právě krasobruslení ji vysvobozovalo z reality. Ačkoli nebyla proporčně pro krasobruslení vyloženě předurčována, své místo na výsluní si tvrdě vybojovala a upevnila mimo jiné trojitým axelem, který skočila jako první Američanka a druhá žena vůbec. O to větší škodu si vlastním přičiněním nakonec připravila.
Po ukončení krasobruslařské kariéry se krátce pokoušela o prosazení v boxu, ale to se jí nepodařilo. Stejně tak nevyšla ani kariéra v oblasti herectví či zpěvu. Do povědomí lidí se vrátila až s rokem 2017, kdy ji v životopisném filmu Já, Tonya ztvárnila herečka Margot Robbie.
Zdroj info: reflex, people, wikipedia, čsfd
Nový komentář
Komentáře
Vždycky jsem u podobných příběhů na rozpacích. Z jednoho úhlu pohledu bych měla za to, že dotyční jedinci by měli být kromě řádného odsouzení a potrestání také zapomenuti, protože psát o nich knihy a točit filmy jaksi zavání glorifikací a obdivem, což si takoví jedinci určitě nezaslouží. Ale pak se na to dá taky koukat tak, že je to svým způsobem varování, jací lidé taky žijí, čeho všeho jsou schopní a že je dobré se mít na pozoru.
Třetí hledisko je přirozenost lidská - lidi přitahují podobné příběhy, však jen youtube je plný videí, kde autoři donekonečna rozebírají historické i současné kriminální příběhy, nejrůznější "tajemná" či "záhadná" zmizení, únosy, vraždy. Kolikrát se omílala Anežka Hrůzová, Otylie Vranská, spartakiádní vrah, smrt stopařek či smrt trampů v Hřensku, nebo z novějších případů Kramný a Kajínek. To jmenuju jen tuzemské záležitosti, jinak jsou tam toho tuny ze zahraničí. Má to sledovanost a často je to i dobře faktograficky zpracováno. Jsou to v podstatě takové detektivky ze života, o reálných lidech. Ale někdy mám intenzivní pocit, že tenhle konkrétní ksindl si nezasloužil, aby mu někdo věnoval špetku pozornosti. 