Začalo to před 5 lety v říjnu. Syn donesl malé krásné štěňátko, kuličku chlupů. Celá rodina po prvotním šoku se nad ním rozplývala, jak je to krásné a miloučké štěňátko.

Slitovali jsme se nad ním a po zjištění, že je to pes a tudíž žádné další  psí přírůstky nehrozí, jsme si jej nechali a přijali do rodiny. Jeho rasa byla  neurčitá, něco mezi pudlem a něčím z ulice. Dali jsme mu jméno Tonda.

Pak začaly starosti. Z kuličky chloupků se klubalo psisko s dlouhou srstí,  o kterou se muselo pečovat, jinak ze srsti byly (sice moderní) ale nevzhledné "dredy", takže se musel česat, a vyvrcholilo to tím, že jej děti bez dozoru nůžkama ostříhali, spíše oškubali a z milého psa byla rázem oškubaná příšera  a všichni dospělí z rodiny z něj byli v šoku.

Bydleli jsme s mými rodiči na venkově a chystali se stavět v asi 25 km vzdáleném městě rodinný dům,  a také se plánovalo, že tam s náma půjde i Tonda. Manžel se synem tam někdy jezdili na kole, a tak se jednou stalo že pes utekl, když jeli, a utíkal celou cestu s nimi až do města. Na druhý den nemohl chudák chodit, protože měl  na tlapkách otlaky, ale brzy se z toho vzpamatoval.

Byl to moc veselý a aktivní pes, běhal, skákal, vylezl bez problému na žebřík, a kam se syn vydal, tam šel pes sním. Přišlo stěhování, ale pes musel zatím zůstat u rodičů, protože byl zvyklý na dvoře venku a my jsme ještě neměli hotový plot, tak aby neutekl. Ale jen co jsme ho dodělali, šel za náma, to už měl čtyři roky, a tak se mu asi těžko zvykalo a neustále utíkal, jen co se otevřely vrátka a byl bez dozoru a byl pryč.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Někdy se vrátil brzy, někdy až večer, jednou dokonce byl odchycen městskou policií a až za dva dny po tom, co utekl, jsem ho vypátrala. Musela jsem tehdy za něj zaplatit "kauci" 200,- Kč a dali mi ho zpět. Byl doma asi 14 dnů a bylo před Vánocema .Manžel nechal pootevřená zadní vrátka a milý Tonda byl pryč, a tentokrát už se mi ho vypátrat nikde nepodařilo, naše děti byly smutné, že se ztratil, já se přiznám, že se mi ulevilo, protože to byl pes a my jsme měli vysázenou novou zahradu se spoustou keřů a Tonda si je všechny´poctivě značkoval, takže ze spodu začínaly být černé. Byl tedy s námi v novém domě jen asi 4 měsíce a po jeho útěku už jsem nového psa s manželem nechtěli.

Zvykli jsme si bez něj na klid, stromy a keře se přes léto vzpamatovaly a jen jsme na Tondu vzpomínali. Bylo to už 13 měsíců a jednou v neděli, v osm hodin ráno nám volá máma, že má vidiny! Popisovala to, že vylezla ráno z postele, táta už seděl u snídaně v kuchyni a ona zůstala stát u stolu a zírala nevěřícně ven, na dvoře běhal Tonda! A tak mu to říká:

"Taťku, Tonda"!
Táta: "Které"?
Mám :"No, pes" !!!

Náš Tonda se vrátil po třinácti měsících tam, kde byl zvyklý dřív, nikdo neví, kde byl a jakým způsobem se zase vrátil, ale je hrozně změněný. Někdo mu nechal useknout ocásek a byl i trochu ostříhaný. Neskákal, neštěkal, jenom pištěl a nevěděli jsme, jestli radostí, nebo bolestí. Museli
 jsme ho hned nechat ostříhat, protože jeho srst byla samá blecha a bláto a byla poslepovaná do dredů. Drápy měl dlouhé, takže ani nemohl pořádně utíkat. Nemá už takovou kondičku, jakou měl, když běhal za synem,  teď hodně jenom polehává, zdá se být smutný. To se ale spraví, až u něj
 zase získáme důvěru (doufám).

Tak teď máme Tondu zase doma, zatím neutíká, ale tím spíš se od nás ani nehne, a prosí o pozornost, nevím, jestli  u nás bude dlouho, jestli zase neuteče ke svým adoptivním rodičům :-)
Každopádně nám přibylo něco starostí, ale to už si také zvyknem.
 
S pozdravem Šálková V.

Reklama